Facebooková psychologie

Facelidi se dělí do těchto kategorií:

HYPERAKTIVNÍ EGOISTÉ: Věk 20-35. Všechny zajímá, co snídám, co jsem dostal pod stromeček nebo kde se právě nacházím.
Obvyklý počet spamů: 2-5 / denně.

COOL UFŇUKÁNCI: Věk 13-25, výjimečně i 40+. NeJWěTČí PrAVdY SOu aN fEJsU. Gel a vyšpulená pusa jsou cool.
Obvyklý počet spamů: 10-4000 / denně.

SKUPINÁČI: Věk neomezen. Chci Letiště Václava Havla, Čest mrtvým hokejistům, Zvířátka jsou roztomilá, Prdí taky hadi, Do této skupiny se může přidat jen trotl (ale já se přidávám už z principu).
Obvyklý počet spamů: 0-2 / denně, nestíhají, přidávají se do skupin. 

NOTORIČTÍ SDÍLEČI: Věk neomezen, nejčastěji 20-30. Zábavná videa, šokující informace, super hudba, vtipné vtipy. Varování: Tato kategorie se dále dělí na a) PŘÍNOSNÉ NOTORICKÉ SDÍLEČE (sdílejí zajímavá fakta a kvalitní hudbu), b) OTRAVNÉ NOTORICKÉ SDÍLEČE (sdílejí píčoviny).
Obvyklý počet spamů: 3-20 denně.

GAMEŘI: Věk 13-30. Tisíc a jedno Ville, desítky Wars a další virtuální skládačky a skákačky. Důležité je pozvat ostatní, ať se zlaťáky sypou.
Obvyklý počet spamů: 10-50 denně.

Stejně jako v klasické psychologii jsou i facelidi obvykle někde mezi dvěma různými typy. A kam patříte vy?

10 důvodů, proč neusnout v kanceláři

Velký návrat virtuálního krtka je tady! K dnešnímu článku mě inspirovaly zkušenosti jednoho kamaráda mého kamaráda (samozřejmě, že ne mé vlastní). Jdeme na to:

1) Kancelářská židle není vhodná pro spánek. Bolí z toho za krkem.

2) Červená čára na čele se (opakovaně) stává předmětem zájmu kolegů. A drží se dlouho, mrcha.

3) Email končící "bmbmbmbmbmbmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm" a odeslaný šéfovi může vyvolat podezření na Vaše duševní zdraví nebo nedejbože Vaši pracovní vytíženost.

4) Uzamykají-li se vchody budovy před tím, než se probudíte, můžete pracovat přesčas déle, než je Vám milé.

5) Ano, i z otočné židle se dá spadnout.

6) Růžový post-it s poznámkou, nalepený na čele, nepůsobí nijak zvlášť esteticky.

7) Souvisí s bodem 2. Málokdo Vám uvěří to, že jste něco hledali pod stolem 47 minut.

8) Nestihnete včas okomentovat kamarádův příspěvek na facebooku - někdo jiný to udělá dřív.

9) Pro nesrozumitelnou samomluvu ("chrr kchk chr") obvykle kolegové nemívají příliš pochopení.

10) Při spánku se uvolňují svaly. Včetně těch, které byste raději, po obědě složeném z nadýmavých fazolí, drželi napjaté. Můžete se tedy probudit do dost nepříjemného ovzduší.

Leckdo by mohl namítnout, že důvodem číslo jedenáct je i to, že nestíháte své pracovní úkoly. Ale upřímně - když už chrápete v práci, zřejmě to s Vaší výkonností nebylo nikdy moc slavné.

Velká témata: drsný svět

Z mého pohledu na světě existují dvě zla. Mobilní operátoři a média. O těch první už jsem toho v poslední době napsal dost, po čase se tedy vrátím zpět k médiím. 

Soudě dle pravidelného čtení stránek idnes.cz, lidovky.cz, novinky.cz a aktualne.cz, stejně jako reflex.cz, tedy těch největších z největších, žijeme v tomto světě:

Za hranicemi České republiky se nachází Libye, Velká Británie a Řecko. V Libyi mají válku, v Británii výtržníky v ulicích a v Řecku nemají nic, především ne peníze. Dříve také existovalo pár jiných arabských států, než je zničil facebook. Kdysi také existovalo něco jako USA, než to jeden vousatý terorista, který letos dostal olověné žihadlo, napálil letadly plnými lidí do dvojčat, čímž definitivně změnil svět. Ale možná to udělala sama Amerika, čert ví.

Doma mezitím uplácíme, odposloucháváme a v jediné opravdu zajímavé části republiky, Šluknovském výběžku, se řežeme mačetami s nepřizpůsobivými občany. Cikáni tu už asi nejsou, jsme totiž všichni rasisté. Naše nejvýznamnější osobnosti začínají na "B": Bárta, Barták, Bátora, Blbci Klaus + Hájek + Jákl. A nesmíme zapomenout ani na naši st(á/o)lici Bartošovou.  

Nakonec ještě spadne letadlo s hokejisty, celý svět pláče a dvacet tisíc z nás se sejde, aby vyjádřilo upřímnou soustrast třem naším legendárním hráčům, kteří se stali legendami hlavně tím, že umřeli ve vyrachtaném JAKu.* Jinak nikdo neumřel, jen občas při autonehodě, ale to nikoho nezajímá.

Jo a taky hrajeme mizerně fotbal, ať už vyhráváme nebo prohráváme.

Co nás čeká příští rok:  finanční krize (možná přijde o něco dřív), konec světa (možná nepřijde)

*nijak nesnižuji lidskou tragédii pádu letadla a soucítím s rodinami hokejistů

Jak otevřít restauraci a nezešílet 3: Žlutá se nepapá aneb nebojme se zkoušet

Provozovat restauraci je jako vést válku na spoustě front. Bojujete s byrokraty na úřadech, bojujete s dodavateli, bojujete se zaměstnanci, bojujete sami se sebou a svou leností a nakonec bojujete i se zákazníkem.

A přitom vyhrát nemůžete nikdy. Byrokrati za sebou mají stát, který Vám dokáže otrávit život kdykoliv, kdy chcete udělat něco navíc a snažíte se přinést něco nového. Zaměstnanci zase mají svou představu o povinnostech a platu a ta se většinou hrubě a zřejmě liší od té Vaší. Sám sobě je člověk protivníkem nejprotivnějším - tuhle bitvu ale už vedete od narození a tak jste na ni zvyklí. Dodavatelé jsou možná jediná skupina, nad kterou lze vyhrát - dají se totiž vyměnit. Stejně je ale potřeba připravit si pevné nervy. No a nakonec zákazník.

Náš zákazník, náš pán, říká se. Hezké. Jenže kdo z nás by chtěl mít tisíc pánů s tisíci odlišnými pohledy na věc? Co je pro jednoho perfektní, je pro druhého nepřijatelné. A zvláště pak to platí u věcí takových, na které člověk jinde nenarazí a není na ně zvyklý. Z principu totiž nesnášíme změny. A žlutý knedlík, to je změna jako hrom.

Aby bylo jasno - je žlutý, protože chceme, aby byl žlutý. Není zkažený, okoralý, starý nebo nekvalitní. Naopak. Chutná skoro stejně, jen obsahuje mrkev pro dokreslení chuti a pak jednu tajnou přísadu, která mu právě dodává žlutou barvu. A světe div se, není to žádné chemické barvivo. Tahle přísada je naprosto přírodní, na chuť ani kvalitu vliv nemá. Tak v čem je problém? V zákazníkově strachu a také v naší hlouposti.

Dlouho jsme přemýšleli, jak náš speciální knedlík uvést na jídelním lístku. Pojmenování Domácí houskový knedlík nám pouze přidělalo starosti - naposledy v neděli, kdy jedna z návštěvnic už na dálku volala, že "svítící knedlíky nežere". Nežrala, aniž by ochutnala. A v tom je skryt ten ďábel. V našem strachu a neochotě přijímat cokoliv nového. Má matka se například štítí ochutnat sushi. Přeci nebude jíst syrové ryby, takový hnus. Někdo nejí špenát, jiný houby, jiný zase všechno maso. Dobrá, maso jsem ještě ochoten pochopit, jsou v tom ohledy na zvířata, dejme tomu. Ale žlutý knedlík?

Nebojme se ochutnávat, přátelé a hosté. Tím, že se dobrovolně vzdáváme nových věcí svůj život ochuzujeme. Netvrdím, že každému náš žlutý knedlík bude chutnat. Nebude, ani nemůže. Jsme každý jiný a tak se zákonitě najde někdo, kdo nám ho na hlavu stejně nakonec hodí. A máme právo být nespokojeni. Ale proč se uzavírat něčemu, co nás může obohatit? Kdybychom se báli každé nové věci, nikdy neslezeme ze stromů. Nebojte se. Ochutnejte sushi, skočte padákem, dejte si špenát i když ho nemáte rádi. Podívejte se na film, na který jste nechtěli jít, napijte si vína z divné lahve. Dělejte nové věci a třeba budete příjemně překvapeni. ;)

P.S. Problém vyřešen, na jídelním lístku od pondělí najdete už jen "Netradiční domácí knedlík". Když nevíte, ptejte se. ;)

P.S.S. Minulý týden jsem si v mé oblíbené restauraci specializující se na obědové menu dal jehněčí kýtu s bramborovým knedlíkem a dušeným špenátem. Dušený špenát nesnáším už od školky, kdy mi tuhle odporně železitou stravu podsouvali týden co týden. Nakonec také špenát zůstal na talíři. Na zvědavý dotaz číšníka, zda je s ním něco v nepořádku, nebo zda nejím špenát, jsem odpověděl, že jsem ho nikdy ani nejedl. Příště tedy můžete požádat, pravil, aby Vám jídlo přinesli bez něj. Proč, ptal jsem se. Jak si můžu být jistý, že Váš kuchař nevymyslel nějakou geniální úpravu, která mě o kvalitách špenátu přesvědčí? Přeci se nebudu okrádat o tuhle možnost!

Hezký den ;)

T-Mobile nikdy víc!

Původně jsem chtěl napsat něco, co může Vás ostatní duchovně obohatit. Chtěl jsem psát třeba o důvěře. Bodám na to. Dnes mě můj operátor, slovutný T-Mobile CZ, vytočil natolik, že napíšu o něm. Opět.

A vlastně je to taky o důvěře. Vždyť zákazník musí poskytovateli služeb důvěřovat. Například v tom, že mu poskytovatel služeb nelže, neokrádá ho a pracuje skutečně pro něj. Dlouho jsem důvěřoval. Minimálně do první faktury jsem byl ochoten přistoupit na kajícnou myšlenku, že by T-Mobile CZ (a ukažme si na něj prstem) mohl skutečně pracovat pro zákazníka. Ale jak jsem napsal dříve, mýlil jsem se.

ŠTVOU VÁS OPERÁTOŘI? PŘIDEJTE SE K NAŠÍ INICIATIVĚ "Den zákazníkovy odplaty mobilním operátorům" NA FACEBOOKU!

Konečně ale nadešel čas pomsty. Pomsta nejlépe chutná za studena, říká se. V době, kdy chceme s přítelkyní založit firemní telefonní síť s nemalou útratou, jsem usoudil, že bude nejlepší od prolhaného T-Mobile CZ odejít. A ejhle, věc není tak snadná. Nejde to udělat po telefonu. Ani mailem. A dokonce ani na pobočce. Krása. Udělejte to doporučeným dopisem do sídla firmy, sdělila mi ledová královna na pobočce na Vítězném náměstí v Dejvicích a ještě se mě snažila přemlouvat, abych za nějakou tu výhodu zůstal. Popsal jsem ji, že mé příští účty za telefon budou dost vysoké a nehodlám dávat jejich společnosti ani o korunu navíc, než musím a po tom, co jsem se zeptal, zda existuje nějaký výpovědní formulář, málem jsem kouskem ledu dostal do úsměvu. Ne, ne, holenku, nikam, tady budeš.

Takže teď píšu dopis. Rád bych, aby začínal slovy "Milé straky prolhané zlodějské, měsíce jste mě vysávali a teď přišel čas poslat Vás do haj.lu!" Obávám se ale, že by mi ho pro formální nedostatky vrátily zpět. 

Tak uvidíme, jak to dopadne, pokud se mi ale podaří smlouvu vypovědět dříve, bude to heroický čin srovnatelný s Hannibalovým přechodem Alp na slonech. 

A co Vy a Vaše zkušenosti s operátory?

ŠTVOU VÁS OPERÁTOŘI? PŘIDEJTE SE K NAŠÍ INICIATIVĚ "Den zákazníkovy odplaty mobilním operátorům" NA FACEBOOKU!

Terorismus a já

Smrtí Usámy Bin Ládina to rozhodně neskončilo. Uvědomil jsem si to včera na letišti.

Nějakou dobu čekám v příletového hale, posílám SMS na všechny strany, rozhlížím se po lidech a vzpomínám, jaké to bylo tady procházet každý měsíc. Pak moje pozornost spočine na příručním zavazadle na kolečkách. Stojí přímo u východu z příletového terminálu, žádná cedulka a nikdo se k němu nehlásí. Zpozorním. Zavazadla si všímá čím dál víc lidí a je slyšet, jak hukot kolem mě přechází v nervózní ticho. Chvilku to trvá, než si kufr vyzvedne blonďatá, vysmátá slečna a všichni si oddechnou. 

Střih. Píše se rok 2008 a já sedím v letadle. Vedle mě Arab. Ještě než se vůbec zavřou dveře do letadla, začíná se potit. Když se letadlo rozjíždí, pouští na sebe vzduch a vytahuje svaté obrázky. Ve vzduchu se začíná modlit. Anglicky se ptám, jestli něco nepotřebuje. O setinu později toho lituji, co kdyby to byl terorista. V přední části letadla se zvedne další Arab, kývne na toho "mého" a postupně se vystřídají na záchodě. Začínám se modlit já, také se začínám potit a v duchu píšu závěť. Napětí ze mě spadne až ve chvíli, když jsem o dvě hodiny později 500 metrů od letiště.

Kdyby se události 11.září 2001 nikdy nestaly, nikdy bych nebyl nervózní, když vedle mě sedí Arab, co se bojí létat. Ostatně stejně jako nejsem nervózní, když se stejně jako on chová kdokoliv jiný. Kdyby se 11/09/01 nestalo, neznervózněl bych při pohledu na opuštěné zavazadlo. Je to už téměř 10 let a strach z terorismu zůstal. A nezmizel ani po smrti kata všech katů, fousatého volejbalisty Usámy. 

Nezmizí nikdy. 

Moloch

Česká pošta. Slovní spojení, název, kterého se spoustu z nás děsí. Husí kůže nám naskakuje, i když se jen k některému objektů této instituce přiblížíme. Právem. S klidným srdcem je třeba říct, že kdyby byla Česká pošta v současné podobě soukromou firmou a ne státním podnikem, nemohla by přežít ani několik měsíců.

Proč? Je to jednoduché - nedělá co má a je čím dál dražší. Její místo navíc přebírá částečně internet a částečně soukromé společnosti. Pojďme si to zrekapitulovat - co vlastně pošta má dělat? Pošta je jedna z páteřních institucí státu. S důvěrou ji nejen my, ale i ostatní státní instituce a soukromé firmy dáváme dokumenty a věci, které potřebujeme doručit z bodu A do bodu B. Navíc pošta spravuje peníze (a ne zrovna málo) a dostává také zvláštní úkoly, jako například logistiku sčítání lidu. Může i poskytovat jiné služby. A výsledek?

Zásilky často končí v bodě C, místo v bodě B. Někdy ani to ne - občas se prostě ztratí úplně (známé případy, kdy se našly vyhozené dopisy). Zásilky jsou velmi často poškozené (nechat si poštou poslat elektroniku znamená, že o ni nestojíte). Zásilky jsou někdy i "vybrakované" - typicky přílohy k časopisům. Zásilky, které odesíláme, jsou poměrně drahé - nedávno jsem posílal na poslední chvíli daňové přiznání - cena 118 Kč za doručení do DVOU dnů (vzdálenost mezi poštou a dotyčným FÚ je cca 90 km). A tyto doporučené zásilky se pošťáci už ani nesnaží doručovat - prostě jen hodí do schránky upomínku. Mezi jiné služby patří například roznos letáků - je náležitě zpoplatněn a...nefunguje. Podle zpětné vazby se při našem pokusu více než polovina letáků nedostala do schránek. O frašce jménem sčítání lidu ani nemá smysl se rozepisovat - stačí chvilku pobrouzdat po internetu. O hříších pošty čtěte zde.

Kromě toho nemáte zastání. Jednou mě úřednice na přepážce obrala o 1.000 Kč. Uvědomil jsem si to hned co jsem vyšel na ulici. Úřednice nic nepřiznala, inventura ji samozřejmě vyšla a kamerový systém, který JE na hlavní poště v Praze, kde se mi tato poněkud drahá zkušenost stala, se nikdo ani neobtěžoval prohlédnout.

Kde to jde, využívám služeb logistických firem - nikdy jsme s nimi neměl žádný, ani nejmenší problém. Jsou totiž závislé na zisku. Ony musí pracovat pro zákazníka. Česká pošta ne. Česká pošta je státní moloch, který přežívá, protože nemá konkurenci a parazituje na nás, kteří ho potřebujeme. A co si budeme povídat - čas od času ji potřebuje téměř každý.

Nevolám po jejím zrušení, vím, že se bez ní dnes, a asi i nikdy v budoucnu neobejdeme. Co ale můžeme, je volat po změně - a doufat, že změna nepřijde až s privatizací, která přijde bůhví kdy, přijde-li vůbec.  

Stačí jedno - aby si její zřizovatelé a provozovatelé uvědomili, že lidé tu nejsou pro poštu, ale že pošta je tu pro lidi!

O důležitosti pošty se můžete přesvědčit i ve filmu The Postman - Posel budoucnosti s Kevinem Costnerem v hlavní roli.


Foto zdroj: epicponyz.wordpress.com

Výhodná koupě

Není to tak dlouho, co jsem kroutil očima nad tím, jak zase ti naši důchodci naletěli podomním prodejcům. Šlo o prodej univerzálního čistícího přístroje, doplněného dárkem - sadou zaručeně kvalitních švýcarských hrnců. Nádavkem ještě dostali dvě pravé ovčí deky. Cena? Naprosto neuvěřitelných 30.000 Kč. Neuvěřitelných proto, že původní cena byla 65.000 Kč. No neberte to, za tu slevu.

Jejich zbraní jsou šarm a slova, jejich montérkami je oblek.

Společnost Swiss Natur Solution s.r.o. poslal své mladé a sympatické upovídané zlodějíčky, aby na předváděcí akci vymyli mozky bandě důchodců z různých regionů. Na pozvánce jim nabídli řízek a pivo, možná i dárek, přijeli si pro ně autobusem až před dům a důvěřiví staříci se tedy vypravili podívat se, co že je ve světě nového. 

Nového nebylo nic. Dokonce i způsob, jak vyluxovat jejich peněženky byl naprosto nezměněný. Nejdřív odprezentovat nesmyslně přemrštěnou cenu, pak nabídnout slevu, pobrečet si, jak se mám špatně, protože se spoustu lidí chodí na akce jen najíst a nakonec nabídnout pár dárků, hlavně ať už něco prodám a můžu uživit svoji ženu a dítě. Nemáte u sebe šest masaryků? Nevadí, zavezu Vás domů, klidně na poštu, kam jen potřebujete. A co tenhle náramek, co Vás ochrání před vším zlým - nechcete? Že už jste ho měla a nefungoval? Tak já Vám ho dám se slevou. Myslete na to, že jsem     Vás sem odvezl.... 

A je vyděláno. Účet je 31.000 Kč, tzn. že čistý zisk je cca 27.000 Kč. Z jednoho klienta. A to se na akci prodá nepotřebný šunt alespoň tak 5 lidem. Sto, sto padesát tisíc zisku jen tak? Proč ne. No ale co když si zákazník smlouvu rozmyslí? Nevadí, má tam desetitisícovou pokutu. Nebude mít holt ani zboží, ani prachy.

Hrnce nakonec skončili u nás. Staříci už totiž nakoupili minimálně čtvrtou sadu. Čistící přístroj leží v koutě, protože je pro ně příliš těžký. Velmi chytře vymysleli, že jim s nim bude uklízet rodina, ta ale stojí a nevěřícně zíra, natož aby byla schopna uklízet. Ovčí deky, které ovce nikdy neviděly, skončily u jedné z vnuček. Koušou, jsou neforemné a spát se pod nimi nedá.

A důchodci se tomu jen smějí. Přišli o třicet tisíc a tvrdí, že příště budou chytřejší. Nebudou. Nějaký polointeligent, co se sotva vyučil, a možná ani to ne, je při nejbližší příležitosti oškube i o ten zbytek, který jim zůstal. Nemůžou za to - jsou už prostě takoví - důvěřiví, bezbranní, pomalejší. Neznají nástrahy bezpáteřních hovad, jako jsou ti ze Swiss Natur Solution s.r.o. Ochránit je nemůžeme - na akci se dostaneme velmi těžko, prodejci o nás nestojí. A tvrdohlaví důchodci tam stejně pojedou. ČOI, ani Policie s tím nic neudělají. Nemůžou. 

Takže rada nakonec: chcete-li vydělat dost peněz a navíc téměř bez rizika, začněte okrádat důchodce.

P.S. Původně jsem chtěl zveřejnit seznam firem, které se tímto výnosným byznysem zabývají. Jak jsem ale hledal jednotlivé názvy a jména, byl k dispozici čím dál tím větší seznam. Kdybych pokračoval, zřejmě by se sem ani nevešel. Firmy jako Profi Czech s.r.o., Mark 9 s.r.o., Top Live s.r.o. a další jsou zřejmě jen špičkou ledovce - navíc firmy vznikají tak rychle, že za půl roku už tu zase budou nové. 

Přikládám pár odkazů na články k tématu: Od důvěry k teroru a Kterak firmy tahají z důchodců peníze.

Foto zdroj: theatificialvagina.blogspot.com

O hodinu starší

Co je vlastně letní čas? Letní čas je výmysl, kvůli kterému musíme ráno vstávat o hodinu dřív, než bychom ve skutečnosti chtěli. Prý aby se uspořila energie, většina lidí je totiž aktivnějších večer, než brzy ráno. Tomuhle argumentu rozumím, je to i můj případ. Je pravda, že první den po změně času jsem mírně zmatený a večer už i dost unavený. Paradox je totiž v tom, že se doba "brzy ráno" dost prodlužuje, takže večer už na nějakou aktivitu nezbývají síly. 

Ale není to tak horké, jak se zdá. Stejně si za týden nikdo na změnu ani nevzpomene, a na podzim všichni ocení, že mohou spát o hodinu déle. Díky cestování mám dlouhodobou osobní zkušenost se změnou času dvakrát až čtyřikrát za měsíc. A dá se na to zvyknout, dokonce i celkem bez problému. Jestli je na častých změnách času něco otravného, tak je to hlídání toho správného času a přeřizování hodinek. Jinak nic. Natož pak u změny času dvakrát za rok.

Takže žádné drastické biologické změny, nic co by nám nějak uškodilo. Tak proč se tolik lidí vzteká?

Nechtějí se prostě podřizovat. A tomu taky rozumím, sám se nerad komukoliv a čemukoliv podřizuji. Osobní svoboda je jako droga. Jenže stejně jako u drogy musíte zvyšovat dávky. Časem vám nestačí, že si můžete vybrat v supermarketu to, na co máte chuť, že můžete nosit vlasy, jak se vám líbí. Zvlášť po tak dlouhé době absťáku, kterým byla doba před revolucí. Musíte si ukrajovat stále větší kus svobody. Proto u nás příliš nefunguje demokracie - nikdo moc nechápe, co vlastně slova, jako svoboda, znamenají.

Letní čas je jen záminka, proč se postavit autoritám. Nezanechává na nás žádné následky, není pro nás nebezpečný a do týdne si ani nevzpomeneme, že je vlastně umělý. Nadávat vládě, že ještě nezrušila letní čas, je stejně nesmyslné, jako plivat na chodník, protože nám vadí starosta. Kdyby všichni ti "odpůrci" letního času raději věnovali svůj čas k tvorbě hodnot a zasazování se o lepší život (třeba tím, že se pokusí kandidovat a podat návrh na odstranění letního času sami), bylo by nám všem mnohem lépe. 

P.S. Aby nedošlo k mýlce - nejsem zastáncem letního času. Popravdě je mi ukradený.

Foto zdroj: isaac.typepad.com

Jak se mít lépe?

Tak nějak tuším, že tenhle článek naštve spoustu lidí. Proč? Je totiž o tom, jak se mám dobře.

Jestliže čekáte, že Vám tu jako Paroubek předložím své daňové přiznání a zeptám se, kdo z vás to má, tak to jste na omylu. Nemám ani luxusní auto, ani luxusní byt (a už vůbec ne svůj), plat se také pohybuje kolem průměru. Mám dost závazků, takže každý měsíc jsem na nule, leckdy i pod ní. A přesto se mám fajn.

I úsměv pomůže...

Práce, kterou dělám, není ta, kterou bych úplně dělat chtěl. Čas, který mi ale zbývá, naplno věnuji tomu, co mám rád, takže osmi hodinami to u mě nekončí. Na únavu si ale stěžovat nemůžu. A proto se mám fajn.

Lezou mi krkem politika, hokej, dopravní zácpy, manipulativní média a spoustu dalších drobností. Ale pochopil jsem, že nemá smysl se nad tím užírat. Stejně, jako nemá smysl se užírat nad tím, že někdo (a jejich hodně) má víc. Víc čehokoliv, i když většina těch, kteří se užírají, většinou to "mít se líp" chápou jako "mít víc peněz". 

Ale to není to samé. Mít se líp znamená myslet líp. Myslet pozitivně. Neříkat si: "ten se má fajn, co musím udělat, aby se tak fajn neměl", ale "co musím udělat, abych se taky měl takhle fajn"? Neříkat si: "ten svět je hnusný, prohnilý a na odpis", říkat: "svět je fajn místo k žití". A proč? Protože prostě je. 

Vždycky bude něco, nebo někdo, co nám bude vadit. Můžou nás rozčilovat drobnosti nebo velké věci. Ale život je příliš krátký na to, aby se člověk užíral a zavíral do pokoje, oblepeného svými komplexy méněcennosti. Lidé v koncentračních táborech nepřežili proto, že by se užírali tím, jak se mají jejich věznitelé dobře - přežili proto, že měli obrovskou vůli žít a věřili, že bude líp. To kouzlo je ve svobodě volby. V každé chvíli si můžeme vybrat, a já jsem si vybral "mám se fajn". A co vy?  

Foto zdroj: 11even.net

Jak myslet pozitivně i v těch nejtěžších situacích se dozvíte ve filmu Život je krásný (La Vita é Bella, 1997) - úchvatná italská komedie z prostředí koncentračního tábora.

Komu práce nevoní?

Na tohle téma mě dnes ráno přivedl jeden malý lísteček papíru ve firemní kuchyňce. "Dlužíš mi jedno umytí hrnku," stálo na něm. Jak jsem se na něj tak díval, vzpomněl jsem si na svou předchozí firmu - tam byl nad dřezem pověšen obrázek prasete s upozorněním, aby po sobě zaměstnanci umývali nádobí, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Chvíli jsem nad tím tak přemýšlel, a říkal jsem si, proč vlastně nemyje nádobí asistentka? Vždyť v jiných firmách je to běžné! Nebudu se tady rozepisovat nad tím, co je a co není úkolem asistentky, jde mi o něco jiného. 

Komu práce nevoní?

Každý pracovník v kterékoliv společnosti na světě má nějakou náplň práce. Ten dělá to a ten zas tohle, jak zpívá Jan Werich. Přesto někdo nedokáže pochopit, kde je jeho místo. Setkal se s tím již asi každý z nás - v každé firmě musí zákonitě být někdo, kdo má o svých kvalitách vyšší mínění, než všichni okolo a kdo se nedokáže smířit se svým postavením. Většinou je to člověk, který místo aby se věnoval své práci, všímá si ostatních a kritizuje je za tu jejich. Svou práci pak elegantně přenechává ostatním, takže ve finále pak nikdo nechápe, k čemu je takový člověk dobrý, on sám má ale pocit vlastní veledůležitosti. Bez něj by firma prostě nefungovala. Že nefunguje právě díky němu mu moc nedochází.

Je to stejně iritující jako nesmyslné lpění na pracovní době a na vteřinu přesných příchodech. Uznávám, že jsou profese, kde pevná pracovní doba má smysl, ale mimo to pak existuje spoustu dalších míst, kde je jaksi navíc. Příkladně to chodí tak, že zákonná pracovní doba 8,5 hodiny, den co den, se dodržuje bez ohledu na to, zda je práce, či ne. Když pak přijde něco, co je potřeba rychle vyřídit, pracovník se po 8,5 hodinách zvedne a odkráčí domů - má přece padla. Nezajímá ho, že kvůli němu stojí celá firma. Ale to jsem odbočil. I když vlastně tolik ne.

Tenhle článek je totiž o lidech. O lidech, kteří se nedokážou ztotožnit s firemní filozofií. O lidech, kteří nebudou nikdy svému zaměstnavateli natolik loajální, aby pro úspěch firmy byli ochotni udělat vše, co je v jejich silách. O lidech, kteří v 16.30, když jim skončí směna, vypnou telefon a o nic se nestarají nebo o takových, kteří pouze kritizují firemní politiku, aniž by se snažili jakkoliv cokoliv zlepšit. Ne změnit, ale zlepšit. 

Jak je poznáte? Do práce chodí, protože musí, většinou je nebaví. A téměř s jistotou je poznáte podle toho, že brečí nad tím, jak malý mají plat, zásadně se ale nesnaží s tím nic udělat.

Foto zdroj: goodwitchbadwitch.com

Jak číst zprávy...

...pak je vykládat a nevypadat při tom jako blbec.

Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou do krve schopni se hádat o čemkoliv. O tom, že Fukušima je druhý Černobyl, o tom, že u nás budou dálnice stavět Číňani, nebo o tom... no opravdu o čemkoliv. Když se zeptáte, odkud se jejich přesvědčení bere, většinou se dozvíte, že "z televize". A když se zeptáte, kde že si tu informaci ověřovali, tupě na Vás většina lidí zírá a ještě se urazí.

Jako kdyby byla televize hlasatelem všeobjímající a jediné pravdy. Jako kdyby měla opravdu zájem, nám říkat čistou a ověřenou pravdu. Jako kdyby bylo novácké zpravodajství skutečným zpravodajstvím a ne jen infotainmentem (information+entertainment, tedy informace+zábava).

Zlaté pravidlo novináře zní: "ověřovat, ověřovat, ověřovat". Naráží na to i etický kodex vydaný Syndikátem novinářů ČR v bodu 3a - "Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena." Jenže jak vypadá naše zpravodajství, potažmo televizní noviny? Redakce převezeme zprávu z tiskové agentury, případně z jiného zpravodajství, aniž by se starala o její důvěryhodnost. Její prověření přece měl zajistit ten, kdo zprávu vydal jako první. Protože by zpráva měla být již ověřená, není potřeba ji ověřovat znovu. Za to je potřeba ji ještě trochu přibarvit, aby byla zajímavá (ČTK a CNN pravděpodobně plodí jen nezajímavá data). Takže ve finále mají redaktoři televizních novin (a nejen ti) větší starost o to, kam si stoupnout a aby vypadali dobře, než o to, co vlastně dvěma milionům lidí říkají.

Nechci tvrdit, že nám elektronická média a tisk servírují pouze nesmysly. Chci spíš poukázat na to, že i v práci s médii platí "důvěřuj, ale prověřuj". Existuje mnoho různých variant, jak si informaci, než se za ní budeme do krve bít (mimochodem, je až s podivem, kolik je mezi námi například jaderných expertů), ověřit. Pro začátek by stačilo přečíst si alespoň dvoje různé noviny, pustit si dvoje různé zprávy nebo brát informace s rezervou a předávat dál s pokorou. Pak můžete přistoupit k náročnějšímu stupni - ověřte si to, o čem chcete mluvit - něco si o tématu dohledejte na netu, (koneckonců i zatracovaná wikipedie Vás může nasměrovat), mrkněte do zahraničního tisku (www.presseurop.eu), pročtěte pár blogů.

Možná pak zjistíte, že hádat se na základě jedné informace je jako koupit si auto, protože se Vám líbí barva a prodavač říká, že je ok. A když do něj pak po podpisu smlouvy nasednete, zjistíte, že mu chybí motor.

Protože to s tématem dnešního článku úzce souvisí, přidávám na závěr jeden příklad pravděpodobně první zdokumentované novinářské kachny: V roce 1775 otiskly francouzské Zemědělské noviny článek "Nový způsob chytání divokých kachen". "Kachny měly být chyceny za pomocí žaludu, uvařeného v projímadle a uvázaného na rybářský vlasec. Ten měl lovec přinést k rybníku, kde žijí kachny a předhodit jim ho. Některá z kachen nastražený žalud spolkla, ale díky projímadlu ho ihned vykálela. Pak žalud spolkla druhá, opět ho vykálela a tak to pokračovalo, dokud nebylo celé hejno navlečené v řadě za sebou na vlasci jako korálky." Odtud i název novinářská kachna.


Etický kodex novinářů najdete zde: Syndikát-novinářů.cz. 
Foto zdroj: techmediatainment.blogspot.com

Katastrofa: Fukušima vybouchla!

Pořád čekám, kdy někoho napadne zveřejnit podobný titulek.

Zítra to bude přesně měsíc, co jsem si tu postěžoval, jak nám média lžou. Za ten měsíc jsem našel další desítky důkazů o tom, jak s námi manipulují, ale věnovat se všem snad ani nejde. Teď ale k tomu, proč se znovu vracím k tomuto tématu.

Dnes ráno jsem zaregistroval zprávu, že lidé začínají nakupovat léky proti radiaci. Neuvěřitelné. Médiím se skutečně povedlo vystrašit pár slabších jedinců ("Přípravky, o něž obvykle bývá minimální zájem, si v řadě lékáren najednou kupuje několik lidí za den.") a touto hysterickou zprávou se snaží vyděsit další. Někdo si přečte titulek, řekne si, nakupují jiní, taky to koupím a jde. Ve skutečnosti si léky s jódem koupilo kolik - padesát, šedesát lidí, když je obvykle nekupuje nikdo? Je to panika? Máme se bát? Ne. I přesto, že je u každého článku o Japonsku připojena věta "odborníci vylučují, že by obyvatelům Česka hrozilo nějaké nebezpečí" a z Dany Drábové je najednou jaderná celebrita, jsou média zahlceny články o výbuších Fukušimy. Když pravidelně sledujete aktuality, skoro Vám přijde, že nebouchla jedna elektrárna ale půlka Japonska. Trochu mi to připomíná jaderný výbuch v Krkonoších.

Ze dne na den je jádro nebezpečné i pro novináře, kteří se doteď smáli rakouským aktivistům. Najednou hledají každou senzaci, kterou by zatopili pod kotel a tak se jim pravidelné německé prověrky jaderných elektráren (a shodou okolností odpojení těch několika ne zcela vyhovujících) docela dobře hodí do krámu.

Velmi rádi se také novináři chytili na odlet dvou Airbusů pro české občany. Naproti tomu se nabízí otázka, jak katastrofu (kterou rozhodně nepopírám), prožívají Češi v Japonsku, jeden z nich totiž tvrdí, že je mu tam docela fajn.

Je až s podivem, jak z titulek najednou zmizela Lybie i tsunami.

Chápu, že média žijí ze svých zákazníků. Silně pokleslý bulvár je to, co se u nás nejvíc prodává - a dříve seriózní média (MF DNES, Lidovky nebo třeba Týden) postupně degradují aby je vůbec někdo kupoval. Znám i taktiku "vystraš a prodej". Ale skutečně jsme národ imbecilů? Proč nemůžeme mít nějaké skutečně slušné zpravodajství? Opravdu by bylo tak těžké u nás vydávat deníky, které přináší alespoň na hlavní straně, když už ne jinde, hodnotné informace? A to nemluvím o internetových paskvilech typu Aktualně.cz nebo právě iDnes.cz. A o nejsledovanějším televizním zpravodajství (Nova) zase někdy příště...

Koho zajímá výtah z evropského tisku a neumí žblebtnout cizí řečí, jistě ho potěší stránka www.presseurop.eu. Jedno malé porovnání evropského a českého tisku přinesl časopis Maxim: Srovnání titulní strany MF DNES a seriózních evropských deníků. Něco o problému mediální manipulace (v USA) najdete v knize Bernarda Goldberga: Jak novináři manipulují.

Foto zdroj: abstract.desktopnexus.com

    

Proč nás druzí nechápou

Existují různé pohledy na typologii člověka. Většina z nich rozděluje lidi do čtyř a více skupin. Podle mě jsou ale skupiny jen dvě - tvůrci a stabilizátoři.

Tvůrci jsou takoví lidé, kteří mají vize a dokážou za nimi, někdy až bezhlavě, jít. Vědí jak věci fungují, nebo se to snaží zjistit. Mají rádi extravagantní věci, jsou otevřeni novým myšlenkám. Hranice jejich fantazie nikde nekončí - když se zdá, že se jejich cíl přibližuje, vždycky ho o kousek posunou. Milují nové výzvy, rádi se předvádějí. Jsou to oni, kdo sune pokrok kupředu, jsou to oni, kdo se občas chovají jako neřízená střela.

Stabilizátoři milují jistoty a zaběhlé fungování věcí. Jsou konzervativní a proto jsou s tvůrci často na ostří nože. Tvůrci mají pocit, že je stabilizátoři brzdí, ti je však díky jakémusi zvláštnímu přírodnímu zákonu pouze usměrňují. Stabilizátoři jsou nakonec ti, kdo vykonávají vůli tvůrců, ale vykonávají ji po svém a proto svět drží v pevných kolejích.

Stabilizátoři tvůrce obdivují a nenávidí zároveň, stejně tak je to i naopak. 

Každý tvůrce je vyvážen několika desítkami, stovkami či tisíci stabilizátory. Přesto se někdy něco zvrtne a tvůrce se stane mocnějším, než by měl. Zastavit jej pak může pouze jiný tvůrce, respektive spojení několika tvůrců a obrovské masy stabilizátorů. Problém nastane ve chvíli, kdy se tvůrci vymknou jakékoliv kontrole - Třetí Říše a celosvětová ekonomická krize budiž toho důkazem.

Ať už jsme tvůrce, nebo stabilizátor, je v nás i kus toho druhého. Proto mají i stabilizátoři cíle a proto i tvůrci někdy vědí, kdy přestat.

A proč to vlastně píšu? Sám nevím. Možná si jen myslím, že někteří lidé nejsou dost otevření proto, aby pochopili druhé. Možná, když si přečtou tenhle článek, dojde jim, stejně jako mně, když jsem myšlenky ze kterých vycházím našel poprvé, proč je ti druzí neustále a nesmyslně táhnou dolů, nebo proč se naopak ti druzí řítí do předem nevyzkoušených a hodně riskantních kroků. Možná i jim dojde, že se je někdo nesnaží zničit, ale že se je buď snaží posunout kupředu, nebo je naopak chrání před nimi samotnými. Možná jim dojde, že za to můžou geny. A možná mne pak obviní z idealismu.

Tenhle střet dvou rozdílných myšlení je totiž to, co svět posouvá správným směrem.

Tenhle článek není vědecké pojednání. Opírám se pouze o pár knížek z typlogie, psychologie a filozofie a o pár let studia novinových článků a lidských povah. Dokonce i oba termíny jsem si vymyslel, abych lépe vystihl své myšlenky - a s velkou pravděpodobností by se v mé teorii našla spousta děr.

Foto zdroj: www.4wallpapers.com 

  

Kde je doma?

Jsem odnikud. Většinu života jsem prožil na vesnici a strávil v maloměstě, ale již delší dobu jsem jedním z 1,2 milionů obyvatel hlavního města.

Pro Pražáky jsem přistěhovalec. Neoblékám se jako oni. Chodím k doktroj, místo k doktorovi, nebydlím v centru, ale na periférii. Nemám dokonce na autě ani pražskou SPZ.

Pro lidi od nás jsem "Pražáček". Neoblékám se jako oni, jezdím tak, jak mě to naučil pražský provoz a objevím se tam tak maximálně dvakrát za měsíc. V kavárně nechávám velké dýško, protože útrata tam stojí polovinu, co v Praze.

Uvízl jsem někde uprostřed a není cesta tam, ani zpátky. Nikdy nebudu působit jako rodilý Pražák, ani nechci. Ale už se taky nechci vracet k nakupování v Asia Trzích a omezeným možnostem maloměsta.

A kde se doma cítím já? Sám nevím. Když jsem pracoval v zahraničí, jednou jsem se v odletové hale pražské Ruzyně slyšel říkat "letím domů". Můj domov je tam, kde se právě nacházím. Tam, kde mám sbírku filmů a fotek, tam, kde bliká kurzor za řádky, které napíši.

Je to tak, přestěhoval jsem se na síť.

On the Road

Češi neumějí jezdit, potvrdila Autoškola národa. O řidičák přišlo virtuálně 36% řidičů z 872 tisíc hlasujících (více než 310 tis. lidí). Sice jde jen o mediální frašku, ale...

Nejhorší je koukat po kočkách za volantem...

Kdo za to může? Nekoncepční autoškoly? Nesmyslné předpisy? Je to jen mediální hrátka? Výrobci aut? Kdo může za to, že vytrvale ignorujeme jakákoliv nařízení, včetně těch, jejichž porušení nám může způsobit dlouhou a bolestivou smrt? Komunisti? Jistěže - existuje tolik jiných lidí, na které to můžeme svést.

Ve skutečnosti jsme to my sami. Mladý řidič, do 25-ti let v silném autě. Charakteristika nejnebezpečnějšího řidiče - patřím do ní i já, právě moje skupina má na svědomí nejvíc nehod. Často neudržíme nervy na uzdě, když se před námi plahočí kloboučkář z Horní Dolní, často nás vytočí slečna / žena / paní, která vytrvale jede 40 km/h v obci i mimo ní. Když nám někdo na dálnici hodí myšku, máme tendenci ho předjet a ukázat mu brzdová světla. Když vidíme traktor, bereme to jako výzvu. Nám se přece nemůže nic stát, klidně můžeme jezdit totálně nadranc, my svoje auto zvládáme. Za všechno přece můžou ti druzí.

Nechat si dát pár facek občas stojí za to. Poprvé jsem si svoji dotknutelnost uvědomil po 14-ti dnech od vyzvednutí řidičáku - nevěděl jsem jak se chovat na náledí a pokácel jsem břízku. Leží tam dodnes. Za rok mi otrnulo a vysloužil jsem si další facku - opřel jsem to samé, jen pár dní opravené auto bokem o strom. Pak už jsem neboural. Dávám si majzla, jak by řekl můj otec. Vím, že nejsem na silnici sám, přesto ale občas riskuji. Na dálnici nejezdím 130, ale nikdy nelítám ve městě. Snažím se neházet myšky, ale taky hloupě nestojím na místě a nečekám na smilování. Nebrzdím zoufale při prvním záblesku oranžové, ale nejezdím na červenou. Po večerní párty jedu radši metrem, a když někde popíjím, zavolám si odvoz.

Přesto je ještě dost věcí, které bych měl zlepšit, uvědomil jsem si to na školení řidičů, které musím kvůli své práci pravidelně absolvovat. Jsou to drobnosti, které obvykle nejsou nebezpečné. Také ale souhlasím například s tím, že je u nás nesmyslně přeznačkováno. A právě proto je potřeba být ostražitější. Kdo je podle mě ten opravdu nejhorší řidič? Ten, kdo si myslí, že už umí všechno a že když doteď neboural, nemůže se mu to stát nikdy. Člověk roste získáváním zkušeností, proč by silnice měla být výjimkou. Copak se neučíme celý život?

Nejsem vzorný řidič a nikdy nebudu. Snažím se být ale svému okolí co nejméně nebezpečný. Protože jak říkal můj učitel v autoškole: "Nechovej se k ostatním tak, jak nechceš, aby se chovali oni k tobě."

Edit: pro ty méně chápavé, skutečně se zde neopírám o Autoškolu národa. 
Foto zdroj: www.funnycatsite.com

Nanuk v nás

Tahle zima trvá už dost dlouho. Tak dlouho, že přestala spolupracovat technika, oblečení odmítá zahřát a čaj už nemůžu ani vidět. Kdyby mi teď někdo vyndal kteroukoliv kost z mého prokřehlého těla, mohl by ji z fleku prodat jako XXL Nanuk. Chápu, že třeba v Rusku jsou na tom hůř, ale tam mají, jak známo, alespoň dost vodky. Jděte do háje s globálním oteplováním!

Takže zatímco sníh zmizel, mráz spokojeně zůstal a dál mi přes zmrzlé mimické svaly znemožňuje nadávat. Je to k zbláznění, ale počasí je ještě horší pán, než korporace, o kterých jsem psal včera. Můžete se před ním schovat do bytu, ale jen v případě, že nemusíte do práce, nebo venčit psa. Což je vůbec zážitek. Rychle ven, pak před sebou rychle hnát tu bílou kouli v huňatém, teplém kožichu, dvakrát ho ukoupnout od patníku a rychle domů. Jakoby nestačily ranní procházky se psem, ještě začala stávkovat technika. Když konečně přemluvíte auto, aby po deseti minutách nastartovalo, zjistíte, že se k zimnímu spánku uložila vrata, takže stejně musíte metrem. A co si budeme povídat - cesta metrem je v tomhle počasí tak trochu dobrodružství.

Mráz přišel náhle...

A ke všemu nám zase lžou média. Nejen, že nám začátkem týdne (nebo koncem minulého, už nevím) tvrdila, že "včerejšek byl nejchladnějším dnem v únoru" aby se pak ukázalo, že je čím dál tím větší kosa, ale oni nám ještě drze v rádiu hlásí, že přes den bude -6 až -2 a to i ve chvíli, kdy teploměr hlásí -10. Trochu mi to připomíná scénu z Nestydy ("Tak to budeme hlásit obráceně.")...

Ale ne všechno je na tomhle počasí k zbláznění. Můžete například vypnout mrazák a vyházet všechno na balkón, je tam minimálně o tři stupně větší zima. Je také příjemné trávit čas ve vyhřáté kanceláři a plánovat letní dovolenou. Je sice potřeba překousnout vysmáté počítačem upravené sexy lidi v plavkách, ale za ten pocit, že za pouhých pět měsíců už bude dobře to přeci stojí.

Foto zdroj: 4bp.blogspot.com

Arogance moci

O tom, že si s námi korporace dělají víceméně co chtějí, víme všichni. Málokdo z nás ale najde odvahu vystoupit z "otcovského" objetí monopolů a vydat se zpátky po proudu času do dob, kdy civilizace neexistovala. Ani já nejsem výjimkou a tak mi nezbývá, než se nad drzostí modrých a růžových strak (nemluvím teď o politice, tygře) pozastavit tady, ve virtuálním světě jedniček a nul.

Není tomu dlouho, co jsem se opět upsal T-Mobilu. Člověk bez mobilu je dneska prostě rarita a tou já opravdu být nechci. Protože toho víc napíšu, než řeknu, usoudil jsem, že mi bohatě stačí tarif Kredit 300 za 300 Kč vč. DPH. Jaké bylo mé překvapení, když mi po třech týdnech přišla faktura na 2.500 Kč. Nic nového řekl jsem si, a pln vzteku jsem vytočil operátora. Dívčina na druhém konci poměrně dlouho nechápala co chci, a tak se původní poměrně konstruktivní debata strhla v přeřvávání jeden druhého, aby slečna na druhém konci nakonec našla chybu. T-Mobile si nějakou zvláštní náhodou svévolně převedl můj tarif na zcela jiný, pětkrát dražší. Kromě toho mi ještě aktivoval internet a zablokoval Premium SMS, tedy přesný opak toho, co jsem po nich chtěl. Chvilku jsme si tak hráli na arabské tržiště, až nakonec cena slezla na 1.500 Kč s tím, že za využitý internet musím zaplatit. Dejme tomu, řekl jsem si. Až doma mi došlo, že jsem internet vůbec nezapnul. Takže tento týden začne dohadování nanovo.

Podobně je na tom O2 - ti zase nejsou schopni mi ani po třech urgencích dát spolehlivou radu, jak nastavit svolení k inkasu v elektronickém bankovnictví, takže mi zvesela každý měsíc účtují penále za neobdrženou platbu. Je sice fajn, že spolupracují s mojí bankou, ale už je méně fajn, že moc nedomýšlí (nebo naopak příliš domýšlí?) a jejich novou pilotní službu Fiber v tomhle ohledu nedotáhli do konce.

V celé situaci je jeden zásadní háček. O2 jako jediný dokáže připojit můj byt k internetu - a hle, monopol. T-Mobile zase hřeší na to, že díky převodu z firemního tarifu musím dodržet smlouvu alespoň do září. A oba dohromady hřeší na to, že na trhu mobilních tarifů už zbývá jen Vodafone a nedělám si iluze, že by byl jiný. Podobná situace je i u elektřiny, plynu a určitě i u spousty dalších podstatných komponent lidského bytí ve třetím tisíciletí.

Takže se ptám: kam se sakra podělo to "náš zákazník, náš pán" a kdy přesně nastal ten zlom, kdy se filozofie změnila na "náš zákazník, naše tiskárna na prachy"?

Foto zdroj: weblog.timoregan.com

Novináři lžou!

Stejně jako každý jiný den, i dnes, jsem si pročítal noviny. Hezky postupně, jak mi přišli pod ruku - Novinky (neboli Právo), iDnes, HN, LN a nakonec Aktualne.cz. Nebudu se dnes věnovat banálnosti článků, které zpravodajské servery cpou na hlavní stránku, na to by se totiž dala napsat celá jedna pěkně tlustá kniha. Ne, dnes mě zarazilo něco jiného. A totiž neschopnost novinářů ověřovat si to, co vydávají za pravdu.

Novinářská kachna

Už před týdnem, přesněji 11.září jsem si toho výrazněji všiml poprvé. "Škodovka ukázala nové logo", hlásaly nám všechny velké zpravodajské servery a Blesk dokonce (při)tvrdil "Škodovka představila nové sexy logo". Článek na hlavní stránce, to bude pecka, říkal jsem si. V perexu se ještě dozvíme, že škodovka skutečně představila nové logo, pak následuje jeho popis a poté jen krátká zmínka o tom, že je logo sestavené dle popisu účastníků, přesněji jednoho účastníka. A tady je kámen úrazu - to, co nám noviny prezentují jako fakt je JEN PRAVDĚPODOBNÁ podoba. Jak sakra můžeme věřit tomu, co nám řekne JEDEN účastník akce?! A tak zatímco škodovka mlčí a čeká na ženevský autosalon, novináři se radují, jak objevili  něco super tajného (a bůhví, jak je to s "pravým" receptem na Coca-colu).

U Škodovky a Coca-coly nám víceméně o nic nejde. Stejně tak u podobně zavádějícího (a dle mého nepravděpodobného) případu, kdy prý ministr Dobeš psal seminární práci za svou podřízenou.

Jenže tyhle novinářské polopravdy se mohou v jistém případě obrátit i proti čtenáři. Typickým příkladem takového článku je ten o výtlucích na českých silnicích (Novinky.cz) z dnešního rána. Celkem správně jeho autor popisuje neutěšený stav silnic a až do chvíle, kdy radí zavolat policii jako svědka (viz úryvek níže), má i celkem pravdu. Jenže co policie udělá když konečně po třech hodinách dorazí na místo? Dá vám pokutu za nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky. Nezájem, že byste museli mít pásáka nebo létající auto, abyste přes silnici mohli bezpečně přejet. Prostě jste se měli díram vyhnout a jet klidně 10km/h když vidíte, že to jinak nejde. A to je právě ta chvíle, kdy novináři svými nepravdami vyloženě škodí každému z nás. 

Když fabulují o novém logu škodovky, o skutečném receptu na Coca-colu, obyčejný člověk nad tím mávne rukou. Když  píšou blbosti o politicích, můžou ovlivnit veřejné mínění, ale většiny z nás osobně se to skutečně nedotkne. Ale když kvůli novinářům, kteří nejsou schopni si ověřit informaci, zaplatíme dalších několik tisíc navíc, ruka už trochu ztěžkne a mávnout s ní už není tak jednoduché. 

Někteří z nás spoléhají na média bezmezně - k naší vlastní škodě. Situace je taková, že si informace musíme ověřovat z více zdrojů, abychom byli trochu v obraze. Problém je v tom, že ty zdroje od sebe navzájem kopírují, a tak se stejnou dezinformaci dočteme několikrát. A ve finále pro nás pak větší užitek bude mít informace od té jedné paní, co tak ráda povídá...  

"Vymoci náhradu škody od správce komunikace ale bývá velmi obtížné. Je nutné co nejpřesněji zdokumentovat okolnosti události, nejlépe za asistence policie, přestože její účast není vyžadována, nedošlo-li k následné nehodě se zraněním nebo škodám na majetku třetích osob, a poté dokázat, že byla přizpůsobena rychlost jízdy stavu vozovky."  (Žalostné silnice v Česku:..., Novinky.cz, 17.2.2011)

Foto zdroj: blejac.com

Opravdu je nutné tloustnout?

Když píšu tenhle článek, je právě doba oběda. Protože jsem líný, zůstávám sedět v kancelářském křesle instituce, která mě na ní posadila, a pomalu do sebe soukám energetickou tyčinku. Proč? Nic jiného tu totiž nemám.

Hodně z nás to zná. Kalhoty, které jsme si koupili před rokem nedopneme a oblíbené tričko se zřejmě taky srazilo. Boty na tkaničky jsme už dávno vyměnili za nazouvací. Víc než 4 schody nám zvyší puls čtyřnásobně a při opalování na pláži nás Greenpeace tahají zpět do vody. Někdo to řeší víc, někdo míň, ale málokomu je to jedno. Špeky. Když ztloustnete, jsou všude. Na nohách, na zadku, na bocích, na břiše, nakonec fungují i jako příslušenství k bradě. Jsou dokonce i na pitomých reklamách, jako je ta vlevo. Zbavit se jich je skoro nemožné, alespoň ne stylem "zítra začnu cvičit".

Nejsem odborník na výživu ani fitness, proto se tady nedočtete jak zhubnout. A i kdybyste jste se to dočetli – ruku na srdce – opravdu to zkusíte naplno? A tím myslím, pravidelné cvičení a přísnou dietu. Pravděpodobně ne. Dřív, nebo později se začnete, stejně jako já, na něco vymlouvat. Vlastně na cokoliv. Dneska jsem dlouho v práci, venku je hnusně, musím nakoupit, musím za psem, není mi dobře, je mi až moc dobře, v Číně je tsunami nebo mi umřel křeček. Ve skutečnosti jsme jen líní tvorové, co si neuvědomují důsledky. Nebudu moralizovat, slušně nahuštěná pneumatika kolem pasu mi to nedovoluje, ale zamysleme se na chvilku co je důležitější – jsem to já teď a tady, nebo jsem to já po zbytek života? Koneckonců – zítra mě může přejet auto, tak proč si to dnes neužít – carpe diem, budou někteří z vás oponovat. Ale jaká je reálná pravděpodobnost, že vás to auto skutečně smete?

Takže proč netloustnout? Je to jednoduché – za 10, 20, možná 30 let to všichni pochopíme. Bolest kloubů, žaludku a podobná svinstva už se pomalu zahřívají, aby nás dostala. Netvrdím, že máme jíst nějak extrémně zdravě – nakonec většina racio, bio a podobných blbostí je fakt hnus a navíc nehorázně předražených. Ale taky do sebe přece nemusíme cpát bůček k snídani, obědu a večer dvojitý. Nikdo taky nechce, abychom denně běhali pět kilometrů. Ale proč se občas místo výtahu neprojít po schodech? Když tloustneme, neotravujeme navíc jen sebe. Víc se potíme, jsme pomalejší, máme větší spotřebu a náklady na udržení našeho zdraví jsou větší, čímž už zatěžujeme celou společnost, ne jen sebe.

Život je krátký, ne že ne. Tak proč si ho ještě zkracovat?

A tímto si slibuji, že zítra začínám hubnout. :)

Foto zdroj: 5mzen.com (upraveno)