On the Road

Češi neumějí jezdit, potvrdila Autoškola národa. O řidičák přišlo virtuálně 36% řidičů z 872 tisíc hlasujících (více než 310 tis. lidí). Sice jde jen o mediální frašku, ale...

Nejhorší je koukat po kočkách za volantem...

Kdo za to může? Nekoncepční autoškoly? Nesmyslné předpisy? Je to jen mediální hrátka? Výrobci aut? Kdo může za to, že vytrvale ignorujeme jakákoliv nařízení, včetně těch, jejichž porušení nám může způsobit dlouhou a bolestivou smrt? Komunisti? Jistěže - existuje tolik jiných lidí, na které to můžeme svést.

Ve skutečnosti jsme to my sami. Mladý řidič, do 25-ti let v silném autě. Charakteristika nejnebezpečnějšího řidiče - patřím do ní i já, právě moje skupina má na svědomí nejvíc nehod. Často neudržíme nervy na uzdě, když se před námi plahočí kloboučkář z Horní Dolní, často nás vytočí slečna / žena / paní, která vytrvale jede 40 km/h v obci i mimo ní. Když nám někdo na dálnici hodí myšku, máme tendenci ho předjet a ukázat mu brzdová světla. Když vidíme traktor, bereme to jako výzvu. Nám se přece nemůže nic stát, klidně můžeme jezdit totálně nadranc, my svoje auto zvládáme. Za všechno přece můžou ti druzí.

Nechat si dát pár facek občas stojí za to. Poprvé jsem si svoji dotknutelnost uvědomil po 14-ti dnech od vyzvednutí řidičáku - nevěděl jsem jak se chovat na náledí a pokácel jsem břízku. Leží tam dodnes. Za rok mi otrnulo a vysloužil jsem si další facku - opřel jsem to samé, jen pár dní opravené auto bokem o strom. Pak už jsem neboural. Dávám si majzla, jak by řekl můj otec. Vím, že nejsem na silnici sám, přesto ale občas riskuji. Na dálnici nejezdím 130, ale nikdy nelítám ve městě. Snažím se neházet myšky, ale taky hloupě nestojím na místě a nečekám na smilování. Nebrzdím zoufale při prvním záblesku oranžové, ale nejezdím na červenou. Po večerní párty jedu radši metrem, a když někde popíjím, zavolám si odvoz.

Přesto je ještě dost věcí, které bych měl zlepšit, uvědomil jsem si to na školení řidičů, které musím kvůli své práci pravidelně absolvovat. Jsou to drobnosti, které obvykle nejsou nebezpečné. Také ale souhlasím například s tím, že je u nás nesmyslně přeznačkováno. A právě proto je potřeba být ostražitější. Kdo je podle mě ten opravdu nejhorší řidič? Ten, kdo si myslí, že už umí všechno a že když doteď neboural, nemůže se mu to stát nikdy. Člověk roste získáváním zkušeností, proč by silnice měla být výjimkou. Copak se neučíme celý život?

Nejsem vzorný řidič a nikdy nebudu. Snažím se být ale svému okolí co nejméně nebezpečný. Protože jak říkal můj učitel v autoškole: "Nechovej se k ostatním tak, jak nechceš, aby se chovali oni k tobě."

Edit: pro ty méně chápavé, skutečně se zde neopírám o Autoškolu národa. 
Foto zdroj: www.funnycatsite.com

Psí život

Cože? To už je půl sedmý? Zbláznili jste lidi? Okamžitě stávat, jde se ven! No tak vylez z tý deky, nebo nepřestanu pískat! Počkej, ještě ti pořádně volíznu čumák. No konečně, to byla doba. Dogo naše všemohoucí, co to zase dělá, on se snad oblíká?! Dělej, chce se mi čůrat, viděl si snad mě, že bych se oblíkal? A taky chci čuchat, jestli se tu nepotulovaly nějaký čubky. No dělej. Jé, on si ještě čistí zuby. Tak dělej, dělej! Jau, za co?

"Neřvi sem ti řek!"

Prd ti rozumím, hejbni. No, postroj, správně a jdeme.. co to zase děláš? Kolik si toho vy lidi na sebe musíte vzít, to fakt nechápu. No sláva, už jsem myslel, že se nehnem. Pomoc mi otevřít ty dveře. To je dost. Hejbni se, počkám dole. Tak dělej, otevřeš už konečně? No proto. A teď mě neruš, musím mrknout, jestli tu někde není schovaná nějaká fenka. Hm, není. Nic, jdeme dál. Stůj, chce se mi. Ne, to ještě ne, to až za chvíli. Jo, tady je to dobrý.


"Jéžiši psisko, to musíš zrovna tady?!"

Jo, to je úleva. Ještě to zahrabu. No fuj, ty prase, vy lidi jste fakt úchylný, brát si to domu. Je mi z vás.. No tak počkej, nedávej to do tý zelený krabice, já myslel, že si to bereš domu?! Fakt vás někdy nechápu. Hele fenka, jdeme za ní. Hej, tak povol to vodítko. No tak sakra... No a je v tahu, tak ti pěkně děkuju. Jdeme dom.
.......

Ták, ještě utřít packy. Jooo, jak v římskejch lázních, to je pecka. Ještě zadek mi utři. To je vonó. A teď hejbni, chci zas tu sladkou žlutou věc. Jo a ještě žrádlo. A vodu čistou taky. A až to dojím, budeme si hrát, jo? No počkej, proč se zase strojíš, teď jsme přišli! A jsou pryč. Co tu mám celej den asi dělat? Hele, míček...

Co teď? Určitě tu musí být něco ke zničení. No vida, časopis. Nemám rád časopisy, nemám rád časopisy, grrr, já ti dám, se tu takhle válet. Tak, to bychom měli. Tak si na chvilku schrupneme.
....

Co to slyším, zámek? Jooo, jsi tady! Paráda, kde si byl, takovou dobu. Pocem, ať ti můžu dát hudlana. No tak se skloň blíž ne?! A drbej, drbej mě drbej mě! Rád tě vidím, ale nezdržuj, jde se ven.
....

Tak, druhou máme za sebou, co podniknem teď? Co to meleš, já ti vůbec nerozumím. Prostě přinesu míček. Hoď ho, hoď ho, hoď ho! Hodil ho! To je psina!

A, slyším zámek, to bude panička. Paráda, kde si byla, takovou dobu? Drbej mě, drbej mě, drběj mě!
No tak všímejte si mě a nevocicmávejte se! Já jsem tu taky. No jo, tobě dám taky pusu, ale ne že si to zase otřes! A pojďte si hrát.

"Ticho psisko!"

Tak fajn, čum si do tý krabice, ale pak si budeme hrát, je to jasný?!
....

Co, to už je třetí procházka? Ani sem si vás neužil a jde se spát... No já jsem se naspal dost přes den, takže si nemyslete, že vás nechám hned usnout! Řek sem, že si budeme hrát, tak si budeme hrát. Proč mám jít dolů? No fuj, co na sebe takhle.. Slezeš z něj? Tě kousnu, nemysli si! Ják dolů, dyť tě bráním kámo? Tady se člověk fakt nezavděčí...

Ha, už spěj. No jo, ale na mým polštáři. Tak to ne, takhle to nenechám. Jeď dolů, okamžitě. No proto. Jak kdybyste nevěděli, že tenhle byt, včetně tý postele, jsou MOJE království...

Foto zdroj: s2.hubimg.com

Nanuk v nás

Tahle zima trvá už dost dlouho. Tak dlouho, že přestala spolupracovat technika, oblečení odmítá zahřát a čaj už nemůžu ani vidět. Kdyby mi teď někdo vyndal kteroukoliv kost z mého prokřehlého těla, mohl by ji z fleku prodat jako XXL Nanuk. Chápu, že třeba v Rusku jsou na tom hůř, ale tam mají, jak známo, alespoň dost vodky. Jděte do háje s globálním oteplováním!

Takže zatímco sníh zmizel, mráz spokojeně zůstal a dál mi přes zmrzlé mimické svaly znemožňuje nadávat. Je to k zbláznění, ale počasí je ještě horší pán, než korporace, o kterých jsem psal včera. Můžete se před ním schovat do bytu, ale jen v případě, že nemusíte do práce, nebo venčit psa. Což je vůbec zážitek. Rychle ven, pak před sebou rychle hnát tu bílou kouli v huňatém, teplém kožichu, dvakrát ho ukoupnout od patníku a rychle domů. Jakoby nestačily ranní procházky se psem, ještě začala stávkovat technika. Když konečně přemluvíte auto, aby po deseti minutách nastartovalo, zjistíte, že se k zimnímu spánku uložila vrata, takže stejně musíte metrem. A co si budeme povídat - cesta metrem je v tomhle počasí tak trochu dobrodružství.

Mráz přišel náhle...

A ke všemu nám zase lžou média. Nejen, že nám začátkem týdne (nebo koncem minulého, už nevím) tvrdila, že "včerejšek byl nejchladnějším dnem v únoru" aby se pak ukázalo, že je čím dál tím větší kosa, ale oni nám ještě drze v rádiu hlásí, že přes den bude -6 až -2 a to i ve chvíli, kdy teploměr hlásí -10. Trochu mi to připomíná scénu z Nestydy ("Tak to budeme hlásit obráceně.")...

Ale ne všechno je na tomhle počasí k zbláznění. Můžete například vypnout mrazák a vyházet všechno na balkón, je tam minimálně o tři stupně větší zima. Je také příjemné trávit čas ve vyhřáté kanceláři a plánovat letní dovolenou. Je sice potřeba překousnout vysmáté počítačem upravené sexy lidi v plavkách, ale za ten pocit, že za pouhých pět měsíců už bude dobře to přeci stojí.

Foto zdroj: 4bp.blogspot.com

Arogance moci

O tom, že si s námi korporace dělají víceméně co chtějí, víme všichni. Málokdo z nás ale najde odvahu vystoupit z "otcovského" objetí monopolů a vydat se zpátky po proudu času do dob, kdy civilizace neexistovala. Ani já nejsem výjimkou a tak mi nezbývá, než se nad drzostí modrých a růžových strak (nemluvím teď o politice, tygře) pozastavit tady, ve virtuálním světě jedniček a nul.

Není tomu dlouho, co jsem se opět upsal T-Mobilu. Člověk bez mobilu je dneska prostě rarita a tou já opravdu být nechci. Protože toho víc napíšu, než řeknu, usoudil jsem, že mi bohatě stačí tarif Kredit 300 za 300 Kč vč. DPH. Jaké bylo mé překvapení, když mi po třech týdnech přišla faktura na 2.500 Kč. Nic nového řekl jsem si, a pln vzteku jsem vytočil operátora. Dívčina na druhém konci poměrně dlouho nechápala co chci, a tak se původní poměrně konstruktivní debata strhla v přeřvávání jeden druhého, aby slečna na druhém konci nakonec našla chybu. T-Mobile si nějakou zvláštní náhodou svévolně převedl můj tarif na zcela jiný, pětkrát dražší. Kromě toho mi ještě aktivoval internet a zablokoval Premium SMS, tedy přesný opak toho, co jsem po nich chtěl. Chvilku jsme si tak hráli na arabské tržiště, až nakonec cena slezla na 1.500 Kč s tím, že za využitý internet musím zaplatit. Dejme tomu, řekl jsem si. Až doma mi došlo, že jsem internet vůbec nezapnul. Takže tento týden začne dohadování nanovo.

Podobně je na tom O2 - ti zase nejsou schopni mi ani po třech urgencích dát spolehlivou radu, jak nastavit svolení k inkasu v elektronickém bankovnictví, takže mi zvesela každý měsíc účtují penále za neobdrženou platbu. Je sice fajn, že spolupracují s mojí bankou, ale už je méně fajn, že moc nedomýšlí (nebo naopak příliš domýšlí?) a jejich novou pilotní službu Fiber v tomhle ohledu nedotáhli do konce.

V celé situaci je jeden zásadní háček. O2 jako jediný dokáže připojit můj byt k internetu - a hle, monopol. T-Mobile zase hřeší na to, že díky převodu z firemního tarifu musím dodržet smlouvu alespoň do září. A oba dohromady hřeší na to, že na trhu mobilních tarifů už zbývá jen Vodafone a nedělám si iluze, že by byl jiný. Podobná situace je i u elektřiny, plynu a určitě i u spousty dalších podstatných komponent lidského bytí ve třetím tisíciletí.

Takže se ptám: kam se sakra podělo to "náš zákazník, náš pán" a kdy přesně nastal ten zlom, kdy se filozofie změnila na "náš zákazník, naše tiskárna na prachy"?

Foto zdroj: weblog.timoregan.com

Novináři lžou!

Stejně jako každý jiný den, i dnes, jsem si pročítal noviny. Hezky postupně, jak mi přišli pod ruku - Novinky (neboli Právo), iDnes, HN, LN a nakonec Aktualne.cz. Nebudu se dnes věnovat banálnosti článků, které zpravodajské servery cpou na hlavní stránku, na to by se totiž dala napsat celá jedna pěkně tlustá kniha. Ne, dnes mě zarazilo něco jiného. A totiž neschopnost novinářů ověřovat si to, co vydávají za pravdu.

Novinářská kachna

Už před týdnem, přesněji 11.září jsem si toho výrazněji všiml poprvé. "Škodovka ukázala nové logo", hlásaly nám všechny velké zpravodajské servery a Blesk dokonce (při)tvrdil "Škodovka představila nové sexy logo". Článek na hlavní stránce, to bude pecka, říkal jsem si. V perexu se ještě dozvíme, že škodovka skutečně představila nové logo, pak následuje jeho popis a poté jen krátká zmínka o tom, že je logo sestavené dle popisu účastníků, přesněji jednoho účastníka. A tady je kámen úrazu - to, co nám noviny prezentují jako fakt je JEN PRAVDĚPODOBNÁ podoba. Jak sakra můžeme věřit tomu, co nám řekne JEDEN účastník akce?! A tak zatímco škodovka mlčí a čeká na ženevský autosalon, novináři se radují, jak objevili  něco super tajného (a bůhví, jak je to s "pravým" receptem na Coca-colu).

U Škodovky a Coca-coly nám víceméně o nic nejde. Stejně tak u podobně zavádějícího (a dle mého nepravděpodobného) případu, kdy prý ministr Dobeš psal seminární práci za svou podřízenou.

Jenže tyhle novinářské polopravdy se mohou v jistém případě obrátit i proti čtenáři. Typickým příkladem takového článku je ten o výtlucích na českých silnicích (Novinky.cz) z dnešního rána. Celkem správně jeho autor popisuje neutěšený stav silnic a až do chvíle, kdy radí zavolat policii jako svědka (viz úryvek níže), má i celkem pravdu. Jenže co policie udělá když konečně po třech hodinách dorazí na místo? Dá vám pokutu za nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky. Nezájem, že byste museli mít pásáka nebo létající auto, abyste přes silnici mohli bezpečně přejet. Prostě jste se měli díram vyhnout a jet klidně 10km/h když vidíte, že to jinak nejde. A to je právě ta chvíle, kdy novináři svými nepravdami vyloženě škodí každému z nás. 

Když fabulují o novém logu škodovky, o skutečném receptu na Coca-colu, obyčejný člověk nad tím mávne rukou. Když  píšou blbosti o politicích, můžou ovlivnit veřejné mínění, ale většiny z nás osobně se to skutečně nedotkne. Ale když kvůli novinářům, kteří nejsou schopni si ověřit informaci, zaplatíme dalších několik tisíc navíc, ruka už trochu ztěžkne a mávnout s ní už není tak jednoduché. 

Někteří z nás spoléhají na média bezmezně - k naší vlastní škodě. Situace je taková, že si informace musíme ověřovat z více zdrojů, abychom byli trochu v obraze. Problém je v tom, že ty zdroje od sebe navzájem kopírují, a tak se stejnou dezinformaci dočteme několikrát. A ve finále pro nás pak větší užitek bude mít informace od té jedné paní, co tak ráda povídá...  

"Vymoci náhradu škody od správce komunikace ale bývá velmi obtížné. Je nutné co nejpřesněji zdokumentovat okolnosti události, nejlépe za asistence policie, přestože její účast není vyžadována, nedošlo-li k následné nehodě se zraněním nebo škodám na majetku třetích osob, a poté dokázat, že byla přizpůsobena rychlost jízdy stavu vozovky."  (Žalostné silnice v Česku:..., Novinky.cz, 17.2.2011)

Foto zdroj: blejac.com

Opravdu je nutné tloustnout?

Když píšu tenhle článek, je právě doba oběda. Protože jsem líný, zůstávám sedět v kancelářském křesle instituce, která mě na ní posadila, a pomalu do sebe soukám energetickou tyčinku. Proč? Nic jiného tu totiž nemám.

Hodně z nás to zná. Kalhoty, které jsme si koupili před rokem nedopneme a oblíbené tričko se zřejmě taky srazilo. Boty na tkaničky jsme už dávno vyměnili za nazouvací. Víc než 4 schody nám zvyší puls čtyřnásobně a při opalování na pláži nás Greenpeace tahají zpět do vody. Někdo to řeší víc, někdo míň, ale málokomu je to jedno. Špeky. Když ztloustnete, jsou všude. Na nohách, na zadku, na bocích, na břiše, nakonec fungují i jako příslušenství k bradě. Jsou dokonce i na pitomých reklamách, jako je ta vlevo. Zbavit se jich je skoro nemožné, alespoň ne stylem "zítra začnu cvičit".

Nejsem odborník na výživu ani fitness, proto se tady nedočtete jak zhubnout. A i kdybyste jste se to dočetli – ruku na srdce – opravdu to zkusíte naplno? A tím myslím, pravidelné cvičení a přísnou dietu. Pravděpodobně ne. Dřív, nebo později se začnete, stejně jako já, na něco vymlouvat. Vlastně na cokoliv. Dneska jsem dlouho v práci, venku je hnusně, musím nakoupit, musím za psem, není mi dobře, je mi až moc dobře, v Číně je tsunami nebo mi umřel křeček. Ve skutečnosti jsme jen líní tvorové, co si neuvědomují důsledky. Nebudu moralizovat, slušně nahuštěná pneumatika kolem pasu mi to nedovoluje, ale zamysleme se na chvilku co je důležitější – jsem to já teď a tady, nebo jsem to já po zbytek života? Koneckonců – zítra mě může přejet auto, tak proč si to dnes neužít – carpe diem, budou někteří z vás oponovat. Ale jaká je reálná pravděpodobnost, že vás to auto skutečně smete?

Takže proč netloustnout? Je to jednoduché – za 10, 20, možná 30 let to všichni pochopíme. Bolest kloubů, žaludku a podobná svinstva už se pomalu zahřívají, aby nás dostala. Netvrdím, že máme jíst nějak extrémně zdravě – nakonec většina racio, bio a podobných blbostí je fakt hnus a navíc nehorázně předražených. Ale taky do sebe přece nemusíme cpát bůček k snídani, obědu a večer dvojitý. Nikdo taky nechce, abychom denně běhali pět kilometrů. Ale proč se občas místo výtahu neprojít po schodech? Když tloustneme, neotravujeme navíc jen sebe. Víc se potíme, jsme pomalejší, máme větší spotřebu a náklady na udržení našeho zdraví jsou větší, čímž už zatěžujeme celou společnost, ne jen sebe.

Život je krátký, ne že ne. Tak proč si ho ještě zkracovat?

A tímto si slibuji, že zítra začínám hubnout. :)

Foto zdroj: 5mzen.com (upraveno)

Kritický nedostatek gentlemanů

Na tuhle myšlenku mě vlastně přivedla osoba mně velmi blízká (z důvodu obavy před útoky feministek na její osobu se odvolávám na zákon č.2/1993 Sb.). Někomu taky může přijít trochu zvláštní, že se obouvám taky do vlastních řad, ale snad mi to odpustíte.

Naší civilizaci hrozí akutní nedostatek gentlemanů. Posledním, co si pamatuji, byl Vinnetou, rudý gentleman. Otevírání dveří, pomáhání při oblékání (při svlékání ochotně pomáháme stále), placení v restauraci. To všechno a mnohem více by měl správný muž znát a dělat. Jenže.

Nechci tvrdit, že za všechno můžou feministky. Ale skoro jo. Neustále nám musí dokazovat, že ženy jsou mužům ve všem rovny. A tak se stávají manažerkami, závodnicemi nebo námořnicemi (a proto jsou v amerických ponorkách na místo raket dámské záchodky). Do dveří se hrnou jako velká voda, přidržení kabátu berou jako sexuální obtěžování a když za ně chcete zatáhnout účet, budou se na vás dívat jako na podřadného moulu, případně na vás vyštěknou, jestli si myslíte, že "jako nemaj na účet?!"

Abych byl spravedlivý. Moji spolupohlavníci v tom taky nejsou nevinně. Žena je pro hodně z nich jen příslušenství myčky nebo sporáku, případně nosič tašek s nehoráznou spotřebou. Dveře ji otevřou maximálně když ji chtějí vyhodit z koupelny a za ženu zaplatí možná tak účet za ten plynový sporák.

Přitom i nám, mužům, dělá leckdy opravdu radost vám ty zatracené dveře otevřít. Takže na vás apeluji, mladé dámy: VYŽADUJTE TO!

Foto zdroj: szm.hng.sk

Sněhové origami

Začalo to celkem nevinně. Ve čtvrtek navečer se mě kamarádovým hlasem zeptal telefon, zda nechceme vyrazit na snowboard. V té chvíli jsem poprvé zalitoval, že všem vyprávím, jak mám prkno doma a jak jsem na něm už párkrát stál. Nicméně plánovaný odjezd v neděli se blížil a tak jsem na tuto nabídku v časové tísni neprozřetelně kývl.

Doma se setkal výlet do oblíbeného Harrachova s nadšením, a s dvojnásobným poté, co se má drahá polovička dozvěděla, že s námi jede i zbývající dvojice z naší phenomenální partičky. Během následujících dní se rozhodlo o vyváženém rozložení týmů (2-2-2+1, dva amatéři na prknech, dva víc než obstojní sjezdaři a dvě v hospodě plus pes) a připravil se i krizový plán vycházející z předchozích neblahých zkušeností.

Do místa určení jsme dorazili kolem poledne, právě včas na to, abychom stihli přibližně čtyři jízdy, než se zastaví lanovka. Nakoupili jsme si jízdenky (někdo pod rukou, někdo ofiko) a plni odhodlání jsme vyrazili směr vrchol Čerťáku. Cožpak o to, nasednout na lanovku není zas takový problém, problém je vystoupit. A tak jsem z druhé sedačky sledoval, jak se posádka té první elegantně najedla sněhu bezprostředně po sesednutí. Můj pád na stejném místě pak omlouvá to, že jsem si pod kopcem zapnul do vázání zadní nohu, což sice vyděsilo mé spolucestující na lanovce, ale mě to nechalo klidným, a to dokonce i ve chvíli, kdy bylo již jasné, že nemám šanci vyhnout se přemetu. Nicméně první výstup byl za námi a mohl začít sestup.

Přálo nám počasí i množství lidí, což možná ušetřilo dost času záchranářům. Největší problém pro nás tedy nebyli lidé okolo, ale my sami. Již po první jízdě jsem měl bundu tak zmrzlou a obalenou sněhem, že by nebyl problém z ní, při troše zručnosti, složit origami. Stejně tak přibývající naražené kosti nás stále více utvrzovaly v tom, že červená sjezdovka rozhodně není pro amatéry a že příště musíme vyrazit někam, kde modrou mají. Z nějakého důvodu nás ale nenapadlo podívat se do mapy, kde bychom samozřejmě zjistili, že modrá v Harrachově je, a dokonce ještě delší, než ta, po které jsme se v poměrně slušných gymnastických figurách pomalu dostávali dolů. O našem výkonu svědčí dostatek pořízených fotografií, ze kterých ale není jasné, zda jedeme, padáme, nebo jsme právě dostali ránu pěstí do břicha.

Abych to shrnul. Výlet na hory se vyvedl. Těžká zranění nebyla a lehká přežijeme. Konečně taky přestanu lidem vyprávět, že snowboard mám a hezky potichu, na nějakém rovném plácku, se na něm konečně naučím jezdit. A to hned tuto neděli, kdy vyrážíme znovu.

P.S. V neděli ráno nás vzbudila sms s radostnou zprávou, takže congrats tygře!

Foto zdroj: forum.pelicanparts.com

Zpověď lenochoda

Tak jsem prý silný prokrastinik. Chorobně odkládám úkoly a měl bych zapracovat na své léčbě. Podle mě, je to jen lenost.

Naše společnost si z nějakého nepochopitelného důvodu vzala za své politickou korektnost. Prý to začalo, no kde jinde, než v Americe. Chápu, že když někomu na ulici nadáváte do negrů, že to dotyčnému na sebevědomí nepřidá, a že je potřeba s tím něco dělat. To souhlasí. Jenže. Dnešní politická korektnost se rozšířila i do celé sociální společnosti (což je fajn) a zdegenerovala do neskutečných rozměrů (což už tak fajn není).

UPOZORNĚNÍ: NÁSLEDUJE POLITICKY NEKOREKTNÍ TEXT, SLABŠÍ JEDINCI NECHŤ PŘEJDOU K DALŠÍMU ODSTAVCI.

Nepovažuji se za rasistu. Podle mého je třeba soudit člověka podle toho co dokázal a jaký je uvnitř. Ne podle barvy kůže. Ale přijde mi nemístné mít dvojí metr, a pak ještě poslouchat stěžování na rasimsus, když se někdo rozhodne z toho benevolentnějšího metru přejít k tomu reálnému. Protože když majitel bytu odmítne nezaměstnaného třikrát trestaného Roma s dvanáctičlennou rodinou, kterého se před měsícem konečně podařilo dostat z městského bytu, jehož zdi se už dobrovolně bortili, a dá raději přednost dvěma mladým lidem, bez zvířete, bez závazků, se slušnou prací, není to podle mě rasismus, ale pud sebezáchovy.

Proč se nesnažíme pojmenovat věci pravými jmény? Proč si lžeme do kapsy? A lžeme si pořád. Nevěříme reklamám, nenecháme se napálit falešnými slevami, máme pod kontrolou své finance a nic zlého se nám nikdy nemůže stát. Potom jdeme do obchodu Tesco, necháme si vnutit od příjemného pána v obleku jejich ClubCard, která mapuje co si kupujeme, koupíme si tam tričko, které je ve slevě za 300Kč (a jinde stojí 100Kč), zaplatíme to kreditkou, protože zrovna nemáme hotovost a nakonec skončíme ve víru dluhů. A takhle můžeme pokračovat.

Přátelé, proberte se. A když už nejste upřímní k ostatním, buďte alespoň k sobě.

P.S. Původně jsem sem chtěl dát fotku lenochoda, ale je to dost hnusný zvíře... 

Foto zdroj: www.narmyslenka.cz 

Tisíc a jedna noc: můžeme si za to sami

Revoluce. Bojkot. Slaďárna. Katastrofa. Skandál. Tak tato slova v posledních dnech charakterizovala nástup turecké telenovely v hlavním vysílacím čase na nejsledovanější televizi u nás. Přes tato silná slova sledovanost prvního dílu vystoupila na 1,34 mil. diváků. Je na čase si položit otázku – nemůžeme si za to, co nám média servírují, tak trochu sami?

Když Vladimír Železný na počátku 90.let žádal o licenci pro provozování první soukromé televizní stanice, sliboval televizi pro intelektuály, plnou dokumentů a vzdělávacích pořadů. Již od počátku šlo ale o bulvár, s blížícím se koncem 20.století stále horším. Krev a sex před osmou hodinou je dnes standard, ale jak moc je pro nás skutečně důležitá nahá Agáta Hanychová a zdrogovaný Sámer Issa? Položme si otázku – skutečně by taková televize přežila, pokud bychom byly národ vzdělanců, jak si s pokrytectvím sobě vlastním dokazujeme na facebooku a v diskuzích pod články na iDnes.cz?

Máme co si zasloužíme, takže všem těm potrefeným husám v diskuzích teď vzkazuji, ať sklapnou bačkory a přidají si na volume - soap opera je tu pro vás. A my ostatní? My víme, že nás nikdo nenutí se dívat.

Tohle vám google vyhodí, když zadáte Šeherezáda. Tak už i google je bulvár...
Foto zdroj: http://www.fotopatracka.cz

Jak (ne)postavit skříň v deseti krocích

Jsem manuálně zručný. Víceméně. A protože nové bydlení je ideální příležitost pro koupi a sestavení nového nábytku, navštívili jsme s přítelkyní jeden nejmenovaný švédský obchodní dům s nábytkem, který dle návodu (ten nábytek, ne ten obchod) sestaví i tříleté dítě, pokud nevdechne šroubky. Rád bych se s Vámi tedy podělil o mou zkušenost s montáží skříně a tím i poradil některým méně zkušeným, jak na to.

1. Nákup. To zvládne každý. Otázky typu – "skutečně je v té placeté krabici všechno?" si můžete odpustit. Je to tam. Jen si nezapomeňte vzít i zbylé placaté krabice. Po nákupu si dejte párek v rohlíku, na dlouhou dobu by to mohlo být Vaše poslední jídlo.
2. Odvoz zboží. Ne, pokud má alespoň jedna ze tří krabic více než dva metry, do Fabie se opravdu nevejde. Radši zkuste dopravu, ušetří Vám to spoustu nepříjemností s pojišťovnou.
3. Vybalování zboží. Skutečně ideálním způsobem, jak vybalit zboží, je vzít co nejostřejší nůž a dlouhým, hlubokým, plynulým tahem krabici rozříznout přesně uprostřed nejširší strany. Nic se nelekejte, ta rýha na budoucích dveřích už jistě byla.
4. Příprava montáže. Většinu nářadí jste našli v krabici. Pokud ne, podívejte se znovu. Pokud jste krabice již vyhodili, abyste ušetřili místo pro stavbu Vašeho skříňovitého monumentu, nezapomeňte si zanadávat na švédskou neschopnost a pomalu se vydejte k popelnicím.
5. Samotná montáž. Správně. Co nejde silou, jde ještě větší. Jedině tak bude Vaše umělecké dílo dlouho držet. Je vhodné umísťovat šroubky tam, kam vyžaduje návod. Ale podmínka to není, však Vy sami víte, co je pro Vaši skříň nejlepší. Upozornění: je velmi nevhodné na místo šroubků do dírek umísťovat cokoliv jiného – například šroubovák.
6. Přestávka na ošetření vzniklých zranění.
7. Pokročilá montáž. Nyní by se již měla skříň podobat tomu, co je nakreslené na přední straně návodu. Pokud ne, ujistěte se, že jste použili skutečně všechny dostupné díly. Pár hřebíků a šroubků může zbýt na příště, nemělo bych jich ovšem být více než tři čtvrtiny z původního množství.
8. Umístění skříně. Jestliže jste si skutečně jisti, že dále již ve své odborné montáži zajít nemůžete, umístěte skříň na správné místo. Pokud je to v jiné místnosti, za mnohem menšími dveřmi, postupujte v bodech 7, 6, 5 a 4 tam a zase zpátky, dokud se výrazně nepříblížte místu, kde by měla Vaše almara spočinout na věky věků.
9. Reklamace. Obvykle není nutná, ale z mých zkušeností vím, že se dá reklamace uplatnit i na šroubovák zaražený ve dvířkách a prokopnutou zadní stěnu. Ovšem pozor, nezapomeňte na paragon.
10. Hotovo. Výborně, můžete skříň naplnit věcmi. Pokud jdou otevřít dvířka.

Parafráze na blog publikovaný v roce 2006.

Začínáme...

Aby bylo jasno - jsem grafoman. Má touha běhat prsty po klávesách je tak silná, že jsem se prostě musel začít podílet na data smogu kolem nás. Holt nová doba, čtenář se stává autorem.

Nedělám to poprvé - to by vás mohlo varovat. Už jsem nějaký ten blog, blogísek, blogíček (jak je libo) napsal a publikoval. A to je fakt. Dokonce se mi podařilo protlačit i pár článků do novin a časopisů, což vzhledem k okolnostem považuji za slušný úspěch (jo, teď už se chlubím).

A co ode mne můžete čekat? Nečekejte nic, prostě jen čtěte. ;)