Facebooková psychologie

Facelidi se dělí do těchto kategorií:

HYPERAKTIVNÍ EGOISTÉ: Věk 20-35. Všechny zajímá, co snídám, co jsem dostal pod stromeček nebo kde se právě nacházím.
Obvyklý počet spamů: 2-5 / denně.

COOL UFŇUKÁNCI: Věk 13-25, výjimečně i 40+. NeJWěTČí PrAVdY SOu aN fEJsU. Gel a vyšpulená pusa jsou cool.
Obvyklý počet spamů: 10-4000 / denně.

SKUPINÁČI: Věk neomezen. Chci Letiště Václava Havla, Čest mrtvým hokejistům, Zvířátka jsou roztomilá, Prdí taky hadi, Do této skupiny se může přidat jen trotl (ale já se přidávám už z principu).
Obvyklý počet spamů: 0-2 / denně, nestíhají, přidávají se do skupin. 

NOTORIČTÍ SDÍLEČI: Věk neomezen, nejčastěji 20-30. Zábavná videa, šokující informace, super hudba, vtipné vtipy. Varování: Tato kategorie se dále dělí na a) PŘÍNOSNÉ NOTORICKÉ SDÍLEČE (sdílejí zajímavá fakta a kvalitní hudbu), b) OTRAVNÉ NOTORICKÉ SDÍLEČE (sdílejí píčoviny).
Obvyklý počet spamů: 3-20 denně.

GAMEŘI: Věk 13-30. Tisíc a jedno Ville, desítky Wars a další virtuální skládačky a skákačky. Důležité je pozvat ostatní, ať se zlaťáky sypou.
Obvyklý počet spamů: 10-50 denně.

Stejně jako v klasické psychologii jsou i facelidi obvykle někde mezi dvěma různými typy. A kam patříte vy?

10 důvodů, proč neusnout v kanceláři

Velký návrat virtuálního krtka je tady! K dnešnímu článku mě inspirovaly zkušenosti jednoho kamaráda mého kamaráda (samozřejmě, že ne mé vlastní). Jdeme na to:

1) Kancelářská židle není vhodná pro spánek. Bolí z toho za krkem.

2) Červená čára na čele se (opakovaně) stává předmětem zájmu kolegů. A drží se dlouho, mrcha.

3) Email končící "bmbmbmbmbmbmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm" a odeslaný šéfovi může vyvolat podezření na Vaše duševní zdraví nebo nedejbože Vaši pracovní vytíženost.

4) Uzamykají-li se vchody budovy před tím, než se probudíte, můžete pracovat přesčas déle, než je Vám milé.

5) Ano, i z otočné židle se dá spadnout.

6) Růžový post-it s poznámkou, nalepený na čele, nepůsobí nijak zvlášť esteticky.

7) Souvisí s bodem 2. Málokdo Vám uvěří to, že jste něco hledali pod stolem 47 minut.

8) Nestihnete včas okomentovat kamarádův příspěvek na facebooku - někdo jiný to udělá dřív.

9) Pro nesrozumitelnou samomluvu ("chrr kchk chr") obvykle kolegové nemívají příliš pochopení.

10) Při spánku se uvolňují svaly. Včetně těch, které byste raději, po obědě složeném z nadýmavých fazolí, drželi napjaté. Můžete se tedy probudit do dost nepříjemného ovzduší.

Leckdo by mohl namítnout, že důvodem číslo jedenáct je i to, že nestíháte své pracovní úkoly. Ale upřímně - když už chrápete v práci, zřejmě to s Vaší výkonností nebylo nikdy moc slavné.

Velká témata: drsný svět

Z mého pohledu na světě existují dvě zla. Mobilní operátoři a média. O těch první už jsem toho v poslední době napsal dost, po čase se tedy vrátím zpět k médiím. 

Soudě dle pravidelného čtení stránek idnes.cz, lidovky.cz, novinky.cz a aktualne.cz, stejně jako reflex.cz, tedy těch největších z největších, žijeme v tomto světě:

Za hranicemi České republiky se nachází Libye, Velká Británie a Řecko. V Libyi mají válku, v Británii výtržníky v ulicích a v Řecku nemají nic, především ne peníze. Dříve také existovalo pár jiných arabských států, než je zničil facebook. Kdysi také existovalo něco jako USA, než to jeden vousatý terorista, který letos dostal olověné žihadlo, napálil letadly plnými lidí do dvojčat, čímž definitivně změnil svět. Ale možná to udělala sama Amerika, čert ví.

Doma mezitím uplácíme, odposloucháváme a v jediné opravdu zajímavé části republiky, Šluknovském výběžku, se řežeme mačetami s nepřizpůsobivými občany. Cikáni tu už asi nejsou, jsme totiž všichni rasisté. Naše nejvýznamnější osobnosti začínají na "B": Bárta, Barták, Bátora, Blbci Klaus + Hájek + Jákl. A nesmíme zapomenout ani na naši st(á/o)lici Bartošovou.  

Nakonec ještě spadne letadlo s hokejisty, celý svět pláče a dvacet tisíc z nás se sejde, aby vyjádřilo upřímnou soustrast třem naším legendárním hráčům, kteří se stali legendami hlavně tím, že umřeli ve vyrachtaném JAKu.* Jinak nikdo neumřel, jen občas při autonehodě, ale to nikoho nezajímá.

Jo a taky hrajeme mizerně fotbal, ať už vyhráváme nebo prohráváme.

Co nás čeká příští rok:  finanční krize (možná přijde o něco dřív), konec světa (možná nepřijde)

*nijak nesnižuji lidskou tragédii pádu letadla a soucítím s rodinami hokejistů

50:50

Ne, nebudu psát o tragické smrti hokejistů Jaroslavle. O té si můžete přečíst ve všech denících. Dnes budu psát o osudu.

Tak předně: nevěřím tomu, že stačí lehnout si na pohovku a čekat, až zazvoní telefon, kde Vám oznámí výhru v loterii. Také ale nevěřím tomu, že jen tvrdou prací se můžete dostat v dnešním světě až na vrchol. Ve skutečnosti věřím tomu, že kráčíme svou životní cestou a snažíme se nešlápnout vedle. Historie nás tisíckrát přesvědčila, že se můžeme snažit sebevíc ale okolnosti nakonec vyřeší vše sami - na nás jen je, do jakého bodu se dostaneme, jak na nás bude pohlíženo a jak dlouho budeme osudu vzdorovat. Možná, velmi zřídka, můžeme i vyhrát. Nebo si to můžeme alespoň myslet. 

Včera jsem rozečetl knihu Gottland od Mariusze Szcygiela. První kapitola je o historii firmy Baťa, především o životech Tomáše a Jana Antonína Baťových - dvou bratrů, kteří položili základ impéria. Tomáš Baťa byl geniální obchodník a jeho motivem byly bezpochyby peníze. Člověk hrál až druhé housle, měl jen štěstí, že byl tvorem potřebným k uskutečnění Tomášových velkolepých plánů a že byl Tomáš (a Jan Antonín také) znalcem lidství. Proto vznikl Zlín, ve své době jedno z nejmodernějších měst Evropy. Osud se zdál Baťům nakloněn. A to až do doby, kdy Tomáš zemřel při letecké havárii a Jan Antonín byl o několik let později odsouzen komunistickým režimem. Proč? Kolaborace (nikdy se ji nepodařilo prokázat). Firma se vyvíjela dál jinde na světě, Zlín, odkud pocházela, zůstal za železnou oponou a postupně se stal klasickým socialistickým městem na východě. Jan Antonín Baťa zemřel v Brazilii po vleklých sporech s manželkou a synem svého bratra Tomáše. A otázka zní - do jaké míry mohli tuto svoji budoucnost Jan Antonín a vlastně i Tomáš ovlivnit? Oba tvrdě pracovali, oba byli vizionáři. Jeden zahynul tragicky, druhý po vleklých štvanicích na svou osobu.

Měl odmítnout šití bot pro wehrmacht? Pravděpodobně by ho zbavili majetku, uvěznili a možná i zastřelili. Doba je osud. Doba ve které žijeme ovlivňuje to, jací budeme a jak na nás bude pohlíženo. Nikdo z nás neví, kde bude za 30 let. Všichni si to můžeme jen představovat. Zkuste si vzpomenout, jaké plány a sny jste měli před deseti, dvaceti lety. Kolik z Vás, jich skutečně dosáhlo? Kolik z Vás skutečně dělá to, co dělat chtělo? Snažili jste se dost? Zřejmě ano. Ale někde se stala chyba a věci jsou úplně jiné, než jste si je představovali. Mohla to být drobná událost někde úplně jinde, která ovlivnila Vás, tisíce kilometrů daleko. S touto myšlenkou si poměrně zajímavě pohrává film Butterfly Effect. Nebo to mohlo být jen jedno Vaše rozhodnutí. Krátké "ano", možná jen nepatrné napnutí svalů na krku a souhlasné přikývnutí.

Nechci tím říct, abychom založili ruce do klína a jen čekali. Stejně by přišlo něco zcela jiného, než když budeme dřít a snažit se. Vždy mě lákalo zjistit, co by kdyby... Nejen mě, je to kouzelná formule, kterou se ohání spousta lidí. Kdybych vstal dřív, mohl jsem odejít z práce dřív. Opravdu? Také jsem cestou mohl porazit dítě na přechodu (protože jsem byl rozespalý). Mohl jsem také chytit špatné místo na parkování - někde v odlehlém koutu, kde by mi auto ukradli. Včetně dokladů. Proto by mi pojišťovna nic nedala. Stálo by mě hodně peněz pořídit si nové auto. A možná by mě to dostalo někdy v budoucnu do finančních potíží. Pak by přišel exekutor a já bych skončil na ulici, můj život by postrádal smysl a možná bych jej ukončil dříve. Jen proto, že jsem jednou vstal o něco dříve. A nebo třeba ne. Třeba budu celý život ve správnou chvíli na správném místě a prakticky bez svého přičinění se nějakým zázrakem dostanu hodně, opravdu hodně vysoko. 

Žijme jak nejlíp umíme a možná se dočkáme odměny. Ale upřímně - šance je tak 50:50.