Výhodná koupě

Není to tak dlouho, co jsem kroutil očima nad tím, jak zase ti naši důchodci naletěli podomním prodejcům. Šlo o prodej univerzálního čistícího přístroje, doplněného dárkem - sadou zaručeně kvalitních švýcarských hrnců. Nádavkem ještě dostali dvě pravé ovčí deky. Cena? Naprosto neuvěřitelných 30.000 Kč. Neuvěřitelných proto, že původní cena byla 65.000 Kč. No neberte to, za tu slevu.

Jejich zbraní jsou šarm a slova, jejich montérkami je oblek.

Společnost Swiss Natur Solution s.r.o. poslal své mladé a sympatické upovídané zlodějíčky, aby na předváděcí akci vymyli mozky bandě důchodců z různých regionů. Na pozvánce jim nabídli řízek a pivo, možná i dárek, přijeli si pro ně autobusem až před dům a důvěřiví staříci se tedy vypravili podívat se, co že je ve světě nového. 

Nového nebylo nic. Dokonce i způsob, jak vyluxovat jejich peněženky byl naprosto nezměněný. Nejdřív odprezentovat nesmyslně přemrštěnou cenu, pak nabídnout slevu, pobrečet si, jak se mám špatně, protože se spoustu lidí chodí na akce jen najíst a nakonec nabídnout pár dárků, hlavně ať už něco prodám a můžu uživit svoji ženu a dítě. Nemáte u sebe šest masaryků? Nevadí, zavezu Vás domů, klidně na poštu, kam jen potřebujete. A co tenhle náramek, co Vás ochrání před vším zlým - nechcete? Že už jste ho měla a nefungoval? Tak já Vám ho dám se slevou. Myslete na to, že jsem     Vás sem odvezl.... 

A je vyděláno. Účet je 31.000 Kč, tzn. že čistý zisk je cca 27.000 Kč. Z jednoho klienta. A to se na akci prodá nepotřebný šunt alespoň tak 5 lidem. Sto, sto padesát tisíc zisku jen tak? Proč ne. No ale co když si zákazník smlouvu rozmyslí? Nevadí, má tam desetitisícovou pokutu. Nebude mít holt ani zboží, ani prachy.

Hrnce nakonec skončili u nás. Staříci už totiž nakoupili minimálně čtvrtou sadu. Čistící přístroj leží v koutě, protože je pro ně příliš těžký. Velmi chytře vymysleli, že jim s nim bude uklízet rodina, ta ale stojí a nevěřícně zíra, natož aby byla schopna uklízet. Ovčí deky, které ovce nikdy neviděly, skončily u jedné z vnuček. Koušou, jsou neforemné a spát se pod nimi nedá.

A důchodci se tomu jen smějí. Přišli o třicet tisíc a tvrdí, že příště budou chytřejší. Nebudou. Nějaký polointeligent, co se sotva vyučil, a možná ani to ne, je při nejbližší příležitosti oškube i o ten zbytek, který jim zůstal. Nemůžou za to - jsou už prostě takoví - důvěřiví, bezbranní, pomalejší. Neznají nástrahy bezpáteřních hovad, jako jsou ti ze Swiss Natur Solution s.r.o. Ochránit je nemůžeme - na akci se dostaneme velmi těžko, prodejci o nás nestojí. A tvrdohlaví důchodci tam stejně pojedou. ČOI, ani Policie s tím nic neudělají. Nemůžou. 

Takže rada nakonec: chcete-li vydělat dost peněz a navíc téměř bez rizika, začněte okrádat důchodce.

P.S. Původně jsem chtěl zveřejnit seznam firem, které se tímto výnosným byznysem zabývají. Jak jsem ale hledal jednotlivé názvy a jména, byl k dispozici čím dál tím větší seznam. Kdybych pokračoval, zřejmě by se sem ani nevešel. Firmy jako Profi Czech s.r.o., Mark 9 s.r.o., Top Live s.r.o. a další jsou zřejmě jen špičkou ledovce - navíc firmy vznikají tak rychle, že za půl roku už tu zase budou nové. 

Přikládám pár odkazů na články k tématu: Od důvěry k teroru a Kterak firmy tahají z důchodců peníze.

Foto zdroj: theatificialvagina.blogspot.com

O hodinu starší

Co je vlastně letní čas? Letní čas je výmysl, kvůli kterému musíme ráno vstávat o hodinu dřív, než bychom ve skutečnosti chtěli. Prý aby se uspořila energie, většina lidí je totiž aktivnějších večer, než brzy ráno. Tomuhle argumentu rozumím, je to i můj případ. Je pravda, že první den po změně času jsem mírně zmatený a večer už i dost unavený. Paradox je totiž v tom, že se doba "brzy ráno" dost prodlužuje, takže večer už na nějakou aktivitu nezbývají síly. 

Ale není to tak horké, jak se zdá. Stejně si za týden nikdo na změnu ani nevzpomene, a na podzim všichni ocení, že mohou spát o hodinu déle. Díky cestování mám dlouhodobou osobní zkušenost se změnou času dvakrát až čtyřikrát za měsíc. A dá se na to zvyknout, dokonce i celkem bez problému. Jestli je na častých změnách času něco otravného, tak je to hlídání toho správného času a přeřizování hodinek. Jinak nic. Natož pak u změny času dvakrát za rok.

Takže žádné drastické biologické změny, nic co by nám nějak uškodilo. Tak proč se tolik lidí vzteká?

Nechtějí se prostě podřizovat. A tomu taky rozumím, sám se nerad komukoliv a čemukoliv podřizuji. Osobní svoboda je jako droga. Jenže stejně jako u drogy musíte zvyšovat dávky. Časem vám nestačí, že si můžete vybrat v supermarketu to, na co máte chuť, že můžete nosit vlasy, jak se vám líbí. Zvlášť po tak dlouhé době absťáku, kterým byla doba před revolucí. Musíte si ukrajovat stále větší kus svobody. Proto u nás příliš nefunguje demokracie - nikdo moc nechápe, co vlastně slova, jako svoboda, znamenají.

Letní čas je jen záminka, proč se postavit autoritám. Nezanechává na nás žádné následky, není pro nás nebezpečný a do týdne si ani nevzpomeneme, že je vlastně umělý. Nadávat vládě, že ještě nezrušila letní čas, je stejně nesmyslné, jako plivat na chodník, protože nám vadí starosta. Kdyby všichni ti "odpůrci" letního času raději věnovali svůj čas k tvorbě hodnot a zasazování se o lepší život (třeba tím, že se pokusí kandidovat a podat návrh na odstranění letního času sami), bylo by nám všem mnohem lépe. 

P.S. Aby nedošlo k mýlce - nejsem zastáncem letního času. Popravdě je mi ukradený.

Foto zdroj: isaac.typepad.com

Jak se mít lépe?

Tak nějak tuším, že tenhle článek naštve spoustu lidí. Proč? Je totiž o tom, jak se mám dobře.

Jestliže čekáte, že Vám tu jako Paroubek předložím své daňové přiznání a zeptám se, kdo z vás to má, tak to jste na omylu. Nemám ani luxusní auto, ani luxusní byt (a už vůbec ne svůj), plat se také pohybuje kolem průměru. Mám dost závazků, takže každý měsíc jsem na nule, leckdy i pod ní. A přesto se mám fajn.

I úsměv pomůže...

Práce, kterou dělám, není ta, kterou bych úplně dělat chtěl. Čas, který mi ale zbývá, naplno věnuji tomu, co mám rád, takže osmi hodinami to u mě nekončí. Na únavu si ale stěžovat nemůžu. A proto se mám fajn.

Lezou mi krkem politika, hokej, dopravní zácpy, manipulativní média a spoustu dalších drobností. Ale pochopil jsem, že nemá smysl se nad tím užírat. Stejně, jako nemá smysl se užírat nad tím, že někdo (a jejich hodně) má víc. Víc čehokoliv, i když většina těch, kteří se užírají, většinou to "mít se líp" chápou jako "mít víc peněz". 

Ale to není to samé. Mít se líp znamená myslet líp. Myslet pozitivně. Neříkat si: "ten se má fajn, co musím udělat, aby se tak fajn neměl", ale "co musím udělat, abych se taky měl takhle fajn"? Neříkat si: "ten svět je hnusný, prohnilý a na odpis", říkat: "svět je fajn místo k žití". A proč? Protože prostě je. 

Vždycky bude něco, nebo někdo, co nám bude vadit. Můžou nás rozčilovat drobnosti nebo velké věci. Ale život je příliš krátký na to, aby se člověk užíral a zavíral do pokoje, oblepeného svými komplexy méněcennosti. Lidé v koncentračních táborech nepřežili proto, že by se užírali tím, jak se mají jejich věznitelé dobře - přežili proto, že měli obrovskou vůli žít a věřili, že bude líp. To kouzlo je ve svobodě volby. V každé chvíli si můžeme vybrat, a já jsem si vybral "mám se fajn". A co vy?  

Foto zdroj: 11even.net

Jak myslet pozitivně i v těch nejtěžších situacích se dozvíte ve filmu Život je krásný (La Vita é Bella, 1997) - úchvatná italská komedie z prostředí koncentračního tábora.

Komu práce nevoní?

Na tohle téma mě dnes ráno přivedl jeden malý lísteček papíru ve firemní kuchyňce. "Dlužíš mi jedno umytí hrnku," stálo na něm. Jak jsem se na něj tak díval, vzpomněl jsem si na svou předchozí firmu - tam byl nad dřezem pověšen obrázek prasete s upozorněním, aby po sobě zaměstnanci umývali nádobí, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Chvíli jsem nad tím tak přemýšlel, a říkal jsem si, proč vlastně nemyje nádobí asistentka? Vždyť v jiných firmách je to běžné! Nebudu se tady rozepisovat nad tím, co je a co není úkolem asistentky, jde mi o něco jiného. 

Komu práce nevoní?

Každý pracovník v kterékoliv společnosti na světě má nějakou náplň práce. Ten dělá to a ten zas tohle, jak zpívá Jan Werich. Přesto někdo nedokáže pochopit, kde je jeho místo. Setkal se s tím již asi každý z nás - v každé firmě musí zákonitě být někdo, kdo má o svých kvalitách vyšší mínění, než všichni okolo a kdo se nedokáže smířit se svým postavením. Většinou je to člověk, který místo aby se věnoval své práci, všímá si ostatních a kritizuje je za tu jejich. Svou práci pak elegantně přenechává ostatním, takže ve finále pak nikdo nechápe, k čemu je takový člověk dobrý, on sám má ale pocit vlastní veledůležitosti. Bez něj by firma prostě nefungovala. Že nefunguje právě díky němu mu moc nedochází.

Je to stejně iritující jako nesmyslné lpění na pracovní době a na vteřinu přesných příchodech. Uznávám, že jsou profese, kde pevná pracovní doba má smysl, ale mimo to pak existuje spoustu dalších míst, kde je jaksi navíc. Příkladně to chodí tak, že zákonná pracovní doba 8,5 hodiny, den co den, se dodržuje bez ohledu na to, zda je práce, či ne. Když pak přijde něco, co je potřeba rychle vyřídit, pracovník se po 8,5 hodinách zvedne a odkráčí domů - má přece padla. Nezajímá ho, že kvůli němu stojí celá firma. Ale to jsem odbočil. I když vlastně tolik ne.

Tenhle článek je totiž o lidech. O lidech, kteří se nedokážou ztotožnit s firemní filozofií. O lidech, kteří nebudou nikdy svému zaměstnavateli natolik loajální, aby pro úspěch firmy byli ochotni udělat vše, co je v jejich silách. O lidech, kteří v 16.30, když jim skončí směna, vypnou telefon a o nic se nestarají nebo o takových, kteří pouze kritizují firemní politiku, aniž by se snažili jakkoliv cokoliv zlepšit. Ne změnit, ale zlepšit. 

Jak je poznáte? Do práce chodí, protože musí, většinou je nebaví. A téměř s jistotou je poznáte podle toho, že brečí nad tím, jak malý mají plat, zásadně se ale nesnaží s tím nic udělat.

Foto zdroj: goodwitchbadwitch.com

Jak číst zprávy...

...pak je vykládat a nevypadat při tom jako blbec.

Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou do krve schopni se hádat o čemkoliv. O tom, že Fukušima je druhý Černobyl, o tom, že u nás budou dálnice stavět Číňani, nebo o tom... no opravdu o čemkoliv. Když se zeptáte, odkud se jejich přesvědčení bere, většinou se dozvíte, že "z televize". A když se zeptáte, kde že si tu informaci ověřovali, tupě na Vás většina lidí zírá a ještě se urazí.

Jako kdyby byla televize hlasatelem všeobjímající a jediné pravdy. Jako kdyby měla opravdu zájem, nám říkat čistou a ověřenou pravdu. Jako kdyby bylo novácké zpravodajství skutečným zpravodajstvím a ne jen infotainmentem (information+entertainment, tedy informace+zábava).

Zlaté pravidlo novináře zní: "ověřovat, ověřovat, ověřovat". Naráží na to i etický kodex vydaný Syndikátem novinářů ČR v bodu 3a - "Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena." Jenže jak vypadá naše zpravodajství, potažmo televizní noviny? Redakce převezeme zprávu z tiskové agentury, případně z jiného zpravodajství, aniž by se starala o její důvěryhodnost. Její prověření přece měl zajistit ten, kdo zprávu vydal jako první. Protože by zpráva měla být již ověřená, není potřeba ji ověřovat znovu. Za to je potřeba ji ještě trochu přibarvit, aby byla zajímavá (ČTK a CNN pravděpodobně plodí jen nezajímavá data). Takže ve finále mají redaktoři televizních novin (a nejen ti) větší starost o to, kam si stoupnout a aby vypadali dobře, než o to, co vlastně dvěma milionům lidí říkají.

Nechci tvrdit, že nám elektronická média a tisk servírují pouze nesmysly. Chci spíš poukázat na to, že i v práci s médii platí "důvěřuj, ale prověřuj". Existuje mnoho různých variant, jak si informaci, než se za ní budeme do krve bít (mimochodem, je až s podivem, kolik je mezi námi například jaderných expertů), ověřit. Pro začátek by stačilo přečíst si alespoň dvoje různé noviny, pustit si dvoje různé zprávy nebo brát informace s rezervou a předávat dál s pokorou. Pak můžete přistoupit k náročnějšímu stupni - ověřte si to, o čem chcete mluvit - něco si o tématu dohledejte na netu, (koneckonců i zatracovaná wikipedie Vás může nasměrovat), mrkněte do zahraničního tisku (www.presseurop.eu), pročtěte pár blogů.

Možná pak zjistíte, že hádat se na základě jedné informace je jako koupit si auto, protože se Vám líbí barva a prodavač říká, že je ok. A když do něj pak po podpisu smlouvy nasednete, zjistíte, že mu chybí motor.

Protože to s tématem dnešního článku úzce souvisí, přidávám na závěr jeden příklad pravděpodobně první zdokumentované novinářské kachny: V roce 1775 otiskly francouzské Zemědělské noviny článek "Nový způsob chytání divokých kachen". "Kachny měly být chyceny za pomocí žaludu, uvařeného v projímadle a uvázaného na rybářský vlasec. Ten měl lovec přinést k rybníku, kde žijí kachny a předhodit jim ho. Některá z kachen nastražený žalud spolkla, ale díky projímadlu ho ihned vykálela. Pak žalud spolkla druhá, opět ho vykálela a tak to pokračovalo, dokud nebylo celé hejno navlečené v řadě za sebou na vlasci jako korálky." Odtud i název novinářská kachna.


Etický kodex novinářů najdete zde: Syndikát-novinářů.cz. 
Foto zdroj: techmediatainment.blogspot.com

Katastrofa: Fukušima vybouchla!

Pořád čekám, kdy někoho napadne zveřejnit podobný titulek.

Zítra to bude přesně měsíc, co jsem si tu postěžoval, jak nám média lžou. Za ten měsíc jsem našel další desítky důkazů o tom, jak s námi manipulují, ale věnovat se všem snad ani nejde. Teď ale k tomu, proč se znovu vracím k tomuto tématu.

Dnes ráno jsem zaregistroval zprávu, že lidé začínají nakupovat léky proti radiaci. Neuvěřitelné. Médiím se skutečně povedlo vystrašit pár slabších jedinců ("Přípravky, o něž obvykle bývá minimální zájem, si v řadě lékáren najednou kupuje několik lidí za den.") a touto hysterickou zprávou se snaží vyděsit další. Někdo si přečte titulek, řekne si, nakupují jiní, taky to koupím a jde. Ve skutečnosti si léky s jódem koupilo kolik - padesát, šedesát lidí, když je obvykle nekupuje nikdo? Je to panika? Máme se bát? Ne. I přesto, že je u každého článku o Japonsku připojena věta "odborníci vylučují, že by obyvatelům Česka hrozilo nějaké nebezpečí" a z Dany Drábové je najednou jaderná celebrita, jsou média zahlceny články o výbuších Fukušimy. Když pravidelně sledujete aktuality, skoro Vám přijde, že nebouchla jedna elektrárna ale půlka Japonska. Trochu mi to připomíná jaderný výbuch v Krkonoších.

Ze dne na den je jádro nebezpečné i pro novináře, kteří se doteď smáli rakouským aktivistům. Najednou hledají každou senzaci, kterou by zatopili pod kotel a tak se jim pravidelné německé prověrky jaderných elektráren (a shodou okolností odpojení těch několika ne zcela vyhovujících) docela dobře hodí do krámu.

Velmi rádi se také novináři chytili na odlet dvou Airbusů pro české občany. Naproti tomu se nabízí otázka, jak katastrofu (kterou rozhodně nepopírám), prožívají Češi v Japonsku, jeden z nich totiž tvrdí, že je mu tam docela fajn.

Je až s podivem, jak z titulek najednou zmizela Lybie i tsunami.

Chápu, že média žijí ze svých zákazníků. Silně pokleslý bulvár je to, co se u nás nejvíc prodává - a dříve seriózní média (MF DNES, Lidovky nebo třeba Týden) postupně degradují aby je vůbec někdo kupoval. Znám i taktiku "vystraš a prodej". Ale skutečně jsme národ imbecilů? Proč nemůžeme mít nějaké skutečně slušné zpravodajství? Opravdu by bylo tak těžké u nás vydávat deníky, které přináší alespoň na hlavní straně, když už ne jinde, hodnotné informace? A to nemluvím o internetových paskvilech typu Aktualně.cz nebo právě iDnes.cz. A o nejsledovanějším televizním zpravodajství (Nova) zase někdy příště...

Koho zajímá výtah z evropského tisku a neumí žblebtnout cizí řečí, jistě ho potěší stránka www.presseurop.eu. Jedno malé porovnání evropského a českého tisku přinesl časopis Maxim: Srovnání titulní strany MF DNES a seriózních evropských deníků. Něco o problému mediální manipulace (v USA) najdete v knize Bernarda Goldberga: Jak novináři manipulují.

Foto zdroj: abstract.desktopnexus.com

    

Na koníčka (není to o sexu)

K smrti rád zkouším nové věci. Baví mě to, nemůžu se smířit s pocitem, že by mi něco megahypersuperiozního uteklo. A taky rád dávám dárky (z části proto, že se za ně pak obdarovaní odvděčí jinými dárky). Shrnuto a podtrženo, koupil jsem pro svou přítelkyni a sebe výcvik jízdy na koni.

Přemýšlel jsem o tom již delší dobu, definitivně jsem se ale rozhodl v únoru, kdy se na jednom slevovém portálu objevila nabídka na "45 minut výcviku anglické a westernové jízdy v jízdárně v Praze". Nabídka, která se nedá odmítnout, jak by řekl Don Corleone, a tak jsem odeslal peníze na účet a vesele se objednal. Šlo to rychle, jen jsme museli přetrpět asi měsíc dlouhé čekání, než jsme našli termín vhodný pro všechny. Ale včera jsme konečně vyrazili.

Najít stáje nebyla hračka. Ač to podle mapy vypadalo jednoduše, skončili jsme nakonec někde uprostřed slumů, o kterých jsem netušil, že by v Praze mohly existovat. Existují, taková malá Indie se skrývá na Praze 10. Jen tak tak, že jsme nakonec přijeli včas. Hned u vrat nás trochu zmátlo to, že se nejedná o jízdárnu jako na fotkách - nějak mi uniklo, že jde o ilustrační foto. Rozjařená slečna nás však přijala mile a po počátečním dotazu, zda jdeme jen na zkoušku, nebo budeme pokračovat dál (v našem případě na zkoušku), ihned osedlala klisnu Monu. Zatímco sedlala, rozhlíželi jsme se po stáji - devět nádherných zvířat tu stálo vedle sebe a odpočívalo. Hnědáci a grošáci tu odfrkávali a divili se, kdo že jim to zase takhle večer leze do stáje. Nejvíc jsme zajímali jediné hříbě - sledovalo nás dost úporně. Pomalu jsme nasávali atmosféru a typickou vůni (pražáci by řekli smrad) stájí.

A pak to přišlo. První vyhoupnutí do sedla. Teda první pokus. A pak ještě další dva, ale nakonec se zadařilo a přítelkyně seděla v sedle. První opatrné kroky, první pokus o klus a zase pohodová kolečka. Zezdola to vypadalo jako docela nuda a to až do chvíle, kdy se má skoro manželka rozhodla podívat se na koně zespodu a sletěla dřív, než to čekal kdokoliv, včetně ní. Statečně se ale vyškrábala zpátky a...za deset minut ležela znova na zemi. Nešlo o nic hrozného, jen trochu naražená kostrč. Naštěstí pro ni právě uplynulo prvních 45 minut a na řadě jsem byl já.

Jestliže mi zespoda přišla jízda, jako pomalá a nudná, v sedle jsem změnil názor. Je to rychlejší a rozhodně to není nuda. 45 minut jsem seděl na 750kg zvířeti a užíval jsem si to. Docela chápu ty, kdo tvrdí, že na svět je nejlepší pohled z koňského hřbetu. Je to úžasně uklidňující a kůň je skutečně jedinečné zvíře. Tři čtvrtě hodiny  uplynulo jako voda a tak jsem po svých slezl dolů, Mona se zřejmě spokojila se shazováním přítelkyně. Zbývalo už jen rozhýbat ztuhlé nohy (jízda je větší fuška, než se zdá) a bylo to.

Sečteno a podtrženo: pojedeme znovu.

Všem, kdo mají zájem si jízdu na koni vyzkoušet můžu vřele doporučit stáje Plecitý, kde jsme jízdu zkoušeli i my. Slečna Plecitá i její tatínek jsou příjemní, koně nádherní a jízda bude podle Vašich představ. Pádů se nebojte, jízda na koni není o nic nebezpečnější než jízda na kole. Každého navíc jistě potěší i cena - jízdu za 400 Kč / hod. pro začátečníky jinde v Praze neseženete - pokud se navíc rozhodnete jezdit dál, může se cena snížit až na polovinu. Více informací na www.plecity.cz

Foto zdroj: www.horsewallpaper.net

Proč nás druzí nechápou

Existují různé pohledy na typologii člověka. Většina z nich rozděluje lidi do čtyř a více skupin. Podle mě jsou ale skupiny jen dvě - tvůrci a stabilizátoři.

Tvůrci jsou takoví lidé, kteří mají vize a dokážou za nimi, někdy až bezhlavě, jít. Vědí jak věci fungují, nebo se to snaží zjistit. Mají rádi extravagantní věci, jsou otevřeni novým myšlenkám. Hranice jejich fantazie nikde nekončí - když se zdá, že se jejich cíl přibližuje, vždycky ho o kousek posunou. Milují nové výzvy, rádi se předvádějí. Jsou to oni, kdo sune pokrok kupředu, jsou to oni, kdo se občas chovají jako neřízená střela.

Stabilizátoři milují jistoty a zaběhlé fungování věcí. Jsou konzervativní a proto jsou s tvůrci často na ostří nože. Tvůrci mají pocit, že je stabilizátoři brzdí, ti je však díky jakémusi zvláštnímu přírodnímu zákonu pouze usměrňují. Stabilizátoři jsou nakonec ti, kdo vykonávají vůli tvůrců, ale vykonávají ji po svém a proto svět drží v pevných kolejích.

Stabilizátoři tvůrce obdivují a nenávidí zároveň, stejně tak je to i naopak. 

Každý tvůrce je vyvážen několika desítkami, stovkami či tisíci stabilizátory. Přesto se někdy něco zvrtne a tvůrce se stane mocnějším, než by měl. Zastavit jej pak může pouze jiný tvůrce, respektive spojení několika tvůrců a obrovské masy stabilizátorů. Problém nastane ve chvíli, kdy se tvůrci vymknou jakékoliv kontrole - Třetí Říše a celosvětová ekonomická krize budiž toho důkazem.

Ať už jsme tvůrce, nebo stabilizátor, je v nás i kus toho druhého. Proto mají i stabilizátoři cíle a proto i tvůrci někdy vědí, kdy přestat.

A proč to vlastně píšu? Sám nevím. Možná si jen myslím, že někteří lidé nejsou dost otevření proto, aby pochopili druhé. Možná, když si přečtou tenhle článek, dojde jim, stejně jako mně, když jsem myšlenky ze kterých vycházím našel poprvé, proč je ti druzí neustále a nesmyslně táhnou dolů, nebo proč se naopak ti druzí řítí do předem nevyzkoušených a hodně riskantních kroků. Možná i jim dojde, že se je někdo nesnaží zničit, ale že se je buď snaží posunout kupředu, nebo je naopak chrání před nimi samotnými. Možná jim dojde, že za to můžou geny. A možná mne pak obviní z idealismu.

Tenhle střet dvou rozdílných myšlení je totiž to, co svět posouvá správným směrem.

Tenhle článek není vědecké pojednání. Opírám se pouze o pár knížek z typlogie, psychologie a filozofie a o pár let studia novinových článků a lidských povah. Dokonce i oba termíny jsem si vymyslel, abych lépe vystihl své myšlenky - a s velkou pravděpodobností by se v mé teorii našla spousta děr.

Foto zdroj: www.4wallpapers.com 

  

Kde je doma?

Jsem odnikud. Většinu života jsem prožil na vesnici a strávil v maloměstě, ale již delší dobu jsem jedním z 1,2 milionů obyvatel hlavního města.

Pro Pražáky jsem přistěhovalec. Neoblékám se jako oni. Chodím k doktroj, místo k doktorovi, nebydlím v centru, ale na periférii. Nemám dokonce na autě ani pražskou SPZ.

Pro lidi od nás jsem "Pražáček". Neoblékám se jako oni, jezdím tak, jak mě to naučil pražský provoz a objevím se tam tak maximálně dvakrát za měsíc. V kavárně nechávám velké dýško, protože útrata tam stojí polovinu, co v Praze.

Uvízl jsem někde uprostřed a není cesta tam, ani zpátky. Nikdy nebudu působit jako rodilý Pražák, ani nechci. Ale už se taky nechci vracet k nakupování v Asia Trzích a omezeným možnostem maloměsta.

A kde se doma cítím já? Sám nevím. Když jsem pracoval v zahraničí, jednou jsem se v odletové hale pražské Ruzyně slyšel říkat "letím domů". Můj domov je tam, kde se právě nacházím. Tam, kde mám sbírku filmů a fotek, tam, kde bliká kurzor za řádky, které napíši.

Je to tak, přestěhoval jsem se na síť.

Rán(a-o) z milosti

Miluji experimenty s textem. Čte se to blbě, ale je zábava to psát. Takže s chutí do toho, aby blog nestál. 

Dostat se do kanceláře, zvané myší díra, pohodlně osudem mrštěné do nižšího než nejvyššího patra ztepilého baobabu, bylo dnes obzvláště náročné. Cesta na stříbrném mraku byla zcela vyloučena, neboť jisté produkty bakteriálního rozkladu otrávily mou krev natolik, že hrozila kolize se sluncem. Bylo proto nevyhnutelné přeskotačit k dlouhé stonožce a nechat si od ní prokousnout okvětí tulipánu. Když mě dostatečně natrávila, vyloučila mě pod tamburínou a předala do spárů rozzuřeného chrousta. Ti dva spolu mají smlouvu, nebylo tedy nutné shánět další tulipán. Chroust se mě vzdal rychleji, než stonožka a tak jsem se po pár nosovzdeších ocitl opět ve své myší díře. Dlouho jsem seděl a přemítal, kam zmizely něčí slisované slizké sliny, vkusně umístěné mezi kůru, zjistil jsem však, že je jednodušší otázat se keksu. Ten poctil mne svou všeobjímající moudrostí světa a nabídl mi variantu... "Za všechno může Mórty." A dál? A dál je teď.


Foto zdroj: topzine.cz