...pak je vykládat a nevypadat při tom jako blbec.
Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou do krve schopni se hádat o čemkoliv. O tom, že Fukušima je druhý Černobyl, o tom, že u nás budou dálnice stavět Číňani, nebo o tom... no opravdu o čemkoliv. Když se zeptáte, odkud se jejich přesvědčení bere, většinou se dozvíte, že "z televize". A když se zeptáte, kde že si tu informaci ověřovali, tupě na Vás většina lidí zírá a ještě se urazí.
Jako kdyby byla televize hlasatelem všeobjímající a jediné pravdy. Jako kdyby měla opravdu zájem, nám říkat čistou a ověřenou pravdu. Jako kdyby bylo novácké zpravodajství skutečným zpravodajstvím a ne jen infotainmentem (information+entertainment, tedy informace+zábava).
Zlaté pravidlo novináře zní: "ověřovat, ověřovat, ověřovat". Naráží na to i etický kodex vydaný Syndikátem novinářů ČR v bodu 3a - "Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena." Jenže jak vypadá naše zpravodajství, potažmo televizní noviny? Redakce převezeme zprávu z tiskové agentury, případně z jiného zpravodajství, aniž by se starala o její důvěryhodnost. Její prověření přece měl zajistit ten, kdo zprávu vydal jako první. Protože by zpráva měla být již ověřená, není potřeba ji ověřovat znovu. Za to je potřeba ji ještě trochu přibarvit, aby byla zajímavá (ČTK a CNN pravděpodobně plodí jen nezajímavá data). Takže ve finále mají redaktoři televizních novin (a nejen ti) větší starost o to, kam si stoupnout a aby vypadali dobře, než o to, co vlastně dvěma milionům lidí říkají.
Nechci tvrdit, že nám elektronická média a tisk servírují pouze nesmysly. Chci spíš poukázat na to, že i v práci s médii platí "důvěřuj, ale prověřuj". Existuje mnoho různých variant, jak si informaci, než se za ní budeme do krve bít (mimochodem, je až s podivem, kolik je mezi námi například jaderných expertů), ověřit. Pro začátek by stačilo přečíst si alespoň dvoje různé noviny, pustit si dvoje různé zprávy nebo brát informace s rezervou a předávat dál s pokorou. Pak můžete přistoupit k náročnějšímu stupni - ověřte si to, o čem chcete mluvit - něco si o tématu dohledejte na netu, (koneckonců i zatracovaná wikipedie Vás může nasměrovat), mrkněte do zahraničního tisku (www.presseurop.eu), pročtěte pár blogů.
Možná pak zjistíte, že hádat se na základě jedné informace je jako koupit si auto, protože se Vám líbí barva a prodavač říká, že je ok. A když do něj pak po podpisu smlouvy nasednete, zjistíte, že mu chybí motor.
Protože to s tématem dnešního článku úzce souvisí, přidávám na závěr jeden příklad pravděpodobně první zdokumentované novinářské kachny: V roce 1775 otiskly francouzské Zemědělské noviny článek "Nový způsob chytání divokých kachen". "Kachny měly být chyceny za pomocí žaludu, uvařeného v projímadle a uvázaného na rybářský vlasec. Ten měl lovec přinést k rybníku, kde žijí kachny a předhodit jim ho. Některá z kachen nastražený žalud spolkla, ale díky projímadlu ho ihned vykálela. Pak žalud spolkla druhá, opět ho vykálela a tak to pokračovalo, dokud nebylo celé hejno navlečené v řadě za sebou na vlasci jako korálky." Odtud i název novinářská kachna.
Etický kodex novinářů najdete zde: Syndikát-novinářů.cz.
Foto zdroj: techmediatainment.blogspot.com
Žádné komentáře:
Okomentovat