Lenošit se musí umět

Jen tak si lenošit, to se taky musí umět. Jak říká můj kamarád Čenislav Prazdroj (pro jeho osobní dobro jsem mu pozměnil identitu tak, aby ho vůbec nikdo nemohl poznat), po světě běhá spousta lenochů amatérů. A přitom to vyžaduje cvik. Takže se připravte a pojďte se vzdělat, jak se stát lenochem-mistrem.

1) Rezignujte na jakoukoliv náročnější činnost. Říkejte: "To nedám."

2) Rezignujte i na jednodušší činnosti. Říkejte: "To je pro mě příliš malý úkol." Lenošští guru to prý dotáhli na pouhé: "Eeee."

3) Rezignujte na přemýšlení o významu slova rezignovat. 

4) Rezignujte na čtení tohoto článku.

5) Ráno nevstávejte z postele. Když o Vás v práci stojí, ať si pro Vás přijedou s vozíkem.

6) Nezatěžujte se jídlem a pitím. Nechť Vám někdo nakoupí hadičky a rve guláš s pěti rovnou do žil.

7) Mrkněte jen jednou denně. Pozor! Tento stav může vyděsit Vaše okolí!

8) Dýchejte jen v nejnutnějších případech - opravdový mistři za sebe nechávají dýchat přístroje!

Všech lenochů král

Bohužel. Spousta amatérů, kteří nedodrželi správný postup, už svůj souboj vzdala a začala zase normálně a nechutně makat. Je to smutné, někteří z nich byli nadějní lenoši. Tuto bohulibou činnost nyní provozují maximálně tak o víkendech, což ke správnému mistrovství rozhodně nemůže stačit.

Závěrem bych Vás chtěl upozornit, že většina těch, kteří se pokusili stát se lenochem-mistrem, skončila u bodu 4, jen málokdo se dostal dál. Je nutné zdůraznit, že až do bodu 8 se můžete dostat i kratší cestou, než stálým a tvrdým tréninkem. Tu ovšem nedoporučuji, protože se může stát, že ji zaspíte, a o všechny příjemné pocity spojené s procesem přeměny v lenocha-mistra můžete přijít.

Takže hurá do toho a zdravotním pojišťovnám třikrát sláva!

Jak se mít lépe?

Tak nějak tuším, že tenhle článek naštve spoustu lidí. Proč? Je totiž o tom, jak se mám dobře.

Jestliže čekáte, že Vám tu jako Paroubek předložím své daňové přiznání a zeptám se, kdo z vás to má, tak to jste na omylu. Nemám ani luxusní auto, ani luxusní byt (a už vůbec ne svůj), plat se také pohybuje kolem průměru. Mám dost závazků, takže každý měsíc jsem na nule, leckdy i pod ní. A přesto se mám fajn.

I úsměv pomůže...

Práce, kterou dělám, není ta, kterou bych úplně dělat chtěl. Čas, který mi ale zbývá, naplno věnuji tomu, co mám rád, takže osmi hodinami to u mě nekončí. Na únavu si ale stěžovat nemůžu. A proto se mám fajn.

Lezou mi krkem politika, hokej, dopravní zácpy, manipulativní média a spoustu dalších drobností. Ale pochopil jsem, že nemá smysl se nad tím užírat. Stejně, jako nemá smysl se užírat nad tím, že někdo (a jejich hodně) má víc. Víc čehokoliv, i když většina těch, kteří se užírají, většinou to "mít se líp" chápou jako "mít víc peněz". 

Ale to není to samé. Mít se líp znamená myslet líp. Myslet pozitivně. Neříkat si: "ten se má fajn, co musím udělat, aby se tak fajn neměl", ale "co musím udělat, abych se taky měl takhle fajn"? Neříkat si: "ten svět je hnusný, prohnilý a na odpis", říkat: "svět je fajn místo k žití". A proč? Protože prostě je. 

Vždycky bude něco, nebo někdo, co nám bude vadit. Můžou nás rozčilovat drobnosti nebo velké věci. Ale život je příliš krátký na to, aby se člověk užíral a zavíral do pokoje, oblepeného svými komplexy méněcennosti. Lidé v koncentračních táborech nepřežili proto, že by se užírali tím, jak se mají jejich věznitelé dobře - přežili proto, že měli obrovskou vůli žít a věřili, že bude líp. To kouzlo je ve svobodě volby. V každé chvíli si můžeme vybrat, a já jsem si vybral "mám se fajn". A co vy?  

Foto zdroj: 11even.net

Jak myslet pozitivně i v těch nejtěžších situacích se dozvíte ve filmu Život je krásný (La Vita é Bella, 1997) - úchvatná italská komedie z prostředí koncentračního tábora.

Jak číst zprávy...

...pak je vykládat a nevypadat při tom jako blbec.

Dost často se setkávám s lidmi, kteří jsou do krve schopni se hádat o čemkoliv. O tom, že Fukušima je druhý Černobyl, o tom, že u nás budou dálnice stavět Číňani, nebo o tom... no opravdu o čemkoliv. Když se zeptáte, odkud se jejich přesvědčení bere, většinou se dozvíte, že "z televize". A když se zeptáte, kde že si tu informaci ověřovali, tupě na Vás většina lidí zírá a ještě se urazí.

Jako kdyby byla televize hlasatelem všeobjímající a jediné pravdy. Jako kdyby měla opravdu zájem, nám říkat čistou a ověřenou pravdu. Jako kdyby bylo novácké zpravodajství skutečným zpravodajstvím a ne jen infotainmentem (information+entertainment, tedy informace+zábava).

Zlaté pravidlo novináře zní: "ověřovat, ověřovat, ověřovat". Naráží na to i etický kodex vydaný Syndikátem novinářů ČR v bodu 3a - "Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena." Jenže jak vypadá naše zpravodajství, potažmo televizní noviny? Redakce převezeme zprávu z tiskové agentury, případně z jiného zpravodajství, aniž by se starala o její důvěryhodnost. Její prověření přece měl zajistit ten, kdo zprávu vydal jako první. Protože by zpráva měla být již ověřená, není potřeba ji ověřovat znovu. Za to je potřeba ji ještě trochu přibarvit, aby byla zajímavá (ČTK a CNN pravděpodobně plodí jen nezajímavá data). Takže ve finále mají redaktoři televizních novin (a nejen ti) větší starost o to, kam si stoupnout a aby vypadali dobře, než o to, co vlastně dvěma milionům lidí říkají.

Nechci tvrdit, že nám elektronická média a tisk servírují pouze nesmysly. Chci spíš poukázat na to, že i v práci s médii platí "důvěřuj, ale prověřuj". Existuje mnoho různých variant, jak si informaci, než se za ní budeme do krve bít (mimochodem, je až s podivem, kolik je mezi námi například jaderných expertů), ověřit. Pro začátek by stačilo přečíst si alespoň dvoje různé noviny, pustit si dvoje různé zprávy nebo brát informace s rezervou a předávat dál s pokorou. Pak můžete přistoupit k náročnějšímu stupni - ověřte si to, o čem chcete mluvit - něco si o tématu dohledejte na netu, (koneckonců i zatracovaná wikipedie Vás může nasměrovat), mrkněte do zahraničního tisku (www.presseurop.eu), pročtěte pár blogů.

Možná pak zjistíte, že hádat se na základě jedné informace je jako koupit si auto, protože se Vám líbí barva a prodavač říká, že je ok. A když do něj pak po podpisu smlouvy nasednete, zjistíte, že mu chybí motor.

Protože to s tématem dnešního článku úzce souvisí, přidávám na závěr jeden příklad pravděpodobně první zdokumentované novinářské kachny: V roce 1775 otiskly francouzské Zemědělské noviny článek "Nový způsob chytání divokých kachen". "Kachny měly být chyceny za pomocí žaludu, uvařeného v projímadle a uvázaného na rybářský vlasec. Ten měl lovec přinést k rybníku, kde žijí kachny a předhodit jim ho. Některá z kachen nastražený žalud spolkla, ale díky projímadlu ho ihned vykálela. Pak žalud spolkla druhá, opět ho vykálela a tak to pokračovalo, dokud nebylo celé hejno navlečené v řadě za sebou na vlasci jako korálky." Odtud i název novinářská kachna.


Etický kodex novinářů najdete zde: Syndikát-novinářů.cz. 
Foto zdroj: techmediatainment.blogspot.com

Jak (ne)postavit skříň v deseti krocích

Jsem manuálně zručný. Víceméně. A protože nové bydlení je ideální příležitost pro koupi a sestavení nového nábytku, navštívili jsme s přítelkyní jeden nejmenovaný švédský obchodní dům s nábytkem, který dle návodu (ten nábytek, ne ten obchod) sestaví i tříleté dítě, pokud nevdechne šroubky. Rád bych se s Vámi tedy podělil o mou zkušenost s montáží skříně a tím i poradil některým méně zkušeným, jak na to.

1. Nákup. To zvládne každý. Otázky typu – "skutečně je v té placeté krabici všechno?" si můžete odpustit. Je to tam. Jen si nezapomeňte vzít i zbylé placaté krabice. Po nákupu si dejte párek v rohlíku, na dlouhou dobu by to mohlo být Vaše poslední jídlo.
2. Odvoz zboží. Ne, pokud má alespoň jedna ze tří krabic více než dva metry, do Fabie se opravdu nevejde. Radši zkuste dopravu, ušetří Vám to spoustu nepříjemností s pojišťovnou.
3. Vybalování zboží. Skutečně ideálním způsobem, jak vybalit zboží, je vzít co nejostřejší nůž a dlouhým, hlubokým, plynulým tahem krabici rozříznout přesně uprostřed nejširší strany. Nic se nelekejte, ta rýha na budoucích dveřích už jistě byla.
4. Příprava montáže. Většinu nářadí jste našli v krabici. Pokud ne, podívejte se znovu. Pokud jste krabice již vyhodili, abyste ušetřili místo pro stavbu Vašeho skříňovitého monumentu, nezapomeňte si zanadávat na švédskou neschopnost a pomalu se vydejte k popelnicím.
5. Samotná montáž. Správně. Co nejde silou, jde ještě větší. Jedině tak bude Vaše umělecké dílo dlouho držet. Je vhodné umísťovat šroubky tam, kam vyžaduje návod. Ale podmínka to není, však Vy sami víte, co je pro Vaši skříň nejlepší. Upozornění: je velmi nevhodné na místo šroubků do dírek umísťovat cokoliv jiného – například šroubovák.
6. Přestávka na ošetření vzniklých zranění.
7. Pokročilá montáž. Nyní by se již měla skříň podobat tomu, co je nakreslené na přední straně návodu. Pokud ne, ujistěte se, že jste použili skutečně všechny dostupné díly. Pár hřebíků a šroubků může zbýt na příště, nemělo bych jich ovšem být více než tři čtvrtiny z původního množství.
8. Umístění skříně. Jestliže jste si skutečně jisti, že dále již ve své odborné montáži zajít nemůžete, umístěte skříň na správné místo. Pokud je to v jiné místnosti, za mnohem menšími dveřmi, postupujte v bodech 7, 6, 5 a 4 tam a zase zpátky, dokud se výrazně nepříblížte místu, kde by měla Vaše almara spočinout na věky věků.
9. Reklamace. Obvykle není nutná, ale z mých zkušeností vím, že se dá reklamace uplatnit i na šroubovák zaražený ve dvířkách a prokopnutou zadní stěnu. Ovšem pozor, nezapomeňte na paragon.
10. Hotovo. Výborně, můžete skříň naplnit věcmi. Pokud jdou otevřít dvířka.

Parafráze na blog publikovaný v roce 2006.