Smrtí Usámy Bin Ládina to rozhodně neskončilo. Uvědomil jsem si to včera na letišti.
Nějakou dobu čekám v příletového hale, posílám SMS na všechny strany, rozhlížím se po lidech a vzpomínám, jaké to bylo tady procházet každý měsíc. Pak moje pozornost spočine na příručním zavazadle na kolečkách. Stojí přímo u východu z příletového terminálu, žádná cedulka a nikdo se k němu nehlásí. Zpozorním. Zavazadla si všímá čím dál víc lidí a je slyšet, jak hukot kolem mě přechází v nervózní ticho. Chvilku to trvá, než si kufr vyzvedne blonďatá, vysmátá slečna a všichni si oddechnou.
Střih. Píše se rok 2008 a já sedím v letadle. Vedle mě Arab. Ještě než se vůbec zavřou dveře do letadla, začíná se potit. Když se letadlo rozjíždí, pouští na sebe vzduch a vytahuje svaté obrázky. Ve vzduchu se začíná modlit. Anglicky se ptám, jestli něco nepotřebuje. O setinu později toho lituji, co kdyby to byl terorista. V přední části letadla se zvedne další Arab, kývne na toho "mého" a postupně se vystřídají na záchodě. Začínám se modlit já, také se začínám potit a v duchu píšu závěť. Napětí ze mě spadne až ve chvíli, když jsem o dvě hodiny později 500 metrů od letiště.Kdyby se události 11.září 2001 nikdy nestaly, nikdy bych nebyl nervózní, když vedle mě sedí Arab, co se bojí létat. Ostatně stejně jako nejsem nervózní, když se stejně jako on chová kdokoliv jiný. Kdyby se 11/09/01 nestalo, neznervózněl bych při pohledu na opuštěné zavazadlo. Je to už téměř 10 let a strach z terorismu zůstal. A nezmizel ani po smrti kata všech katů, fousatého volejbalisty Usámy.
Nezmizí nikdy.
