Komu práce nevoní?

Na tohle téma mě dnes ráno přivedl jeden malý lísteček papíru ve firemní kuchyňce. "Dlužíš mi jedno umytí hrnku," stálo na něm. Jak jsem se na něj tak díval, vzpomněl jsem si na svou předchozí firmu - tam byl nad dřezem pověšen obrázek prasete s upozorněním, aby po sobě zaměstnanci umývali nádobí, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Chvíli jsem nad tím tak přemýšlel, a říkal jsem si, proč vlastně nemyje nádobí asistentka? Vždyť v jiných firmách je to běžné! Nebudu se tady rozepisovat nad tím, co je a co není úkolem asistentky, jde mi o něco jiného. 

Komu práce nevoní?

Každý pracovník v kterékoliv společnosti na světě má nějakou náplň práce. Ten dělá to a ten zas tohle, jak zpívá Jan Werich. Přesto někdo nedokáže pochopit, kde je jeho místo. Setkal se s tím již asi každý z nás - v každé firmě musí zákonitě být někdo, kdo má o svých kvalitách vyšší mínění, než všichni okolo a kdo se nedokáže smířit se svým postavením. Většinou je to člověk, který místo aby se věnoval své práci, všímá si ostatních a kritizuje je za tu jejich. Svou práci pak elegantně přenechává ostatním, takže ve finále pak nikdo nechápe, k čemu je takový člověk dobrý, on sám má ale pocit vlastní veledůležitosti. Bez něj by firma prostě nefungovala. Že nefunguje právě díky němu mu moc nedochází.

Je to stejně iritující jako nesmyslné lpění na pracovní době a na vteřinu přesných příchodech. Uznávám, že jsou profese, kde pevná pracovní doba má smysl, ale mimo to pak existuje spoustu dalších míst, kde je jaksi navíc. Příkladně to chodí tak, že zákonná pracovní doba 8,5 hodiny, den co den, se dodržuje bez ohledu na to, zda je práce, či ne. Když pak přijde něco, co je potřeba rychle vyřídit, pracovník se po 8,5 hodinách zvedne a odkráčí domů - má přece padla. Nezajímá ho, že kvůli němu stojí celá firma. Ale to jsem odbočil. I když vlastně tolik ne.

Tenhle článek je totiž o lidech. O lidech, kteří se nedokážou ztotožnit s firemní filozofií. O lidech, kteří nebudou nikdy svému zaměstnavateli natolik loajální, aby pro úspěch firmy byli ochotni udělat vše, co je v jejich silách. O lidech, kteří v 16.30, když jim skončí směna, vypnou telefon a o nic se nestarají nebo o takových, kteří pouze kritizují firemní politiku, aniž by se snažili jakkoliv cokoliv zlepšit. Ne změnit, ale zlepšit. 

Jak je poznáte? Do práce chodí, protože musí, většinou je nebaví. A téměř s jistotou je poznáte podle toho, že brečí nad tím, jak malý mají plat, zásadně se ale nesnaží s tím nic udělat.

Foto zdroj: goodwitchbadwitch.com