Jak otevřít restauraci a nezešílet 3: Žlutá se nepapá aneb nebojme se zkoušet

Provozovat restauraci je jako vést válku na spoustě front. Bojujete s byrokraty na úřadech, bojujete s dodavateli, bojujete se zaměstnanci, bojujete sami se sebou a svou leností a nakonec bojujete i se zákazníkem.

A přitom vyhrát nemůžete nikdy. Byrokrati za sebou mají stát, který Vám dokáže otrávit život kdykoliv, kdy chcete udělat něco navíc a snažíte se přinést něco nového. Zaměstnanci zase mají svou představu o povinnostech a platu a ta se většinou hrubě a zřejmě liší od té Vaší. Sám sobě je člověk protivníkem nejprotivnějším - tuhle bitvu ale už vedete od narození a tak jste na ni zvyklí. Dodavatelé jsou možná jediná skupina, nad kterou lze vyhrát - dají se totiž vyměnit. Stejně je ale potřeba připravit si pevné nervy. No a nakonec zákazník.

Náš zákazník, náš pán, říká se. Hezké. Jenže kdo z nás by chtěl mít tisíc pánů s tisíci odlišnými pohledy na věc? Co je pro jednoho perfektní, je pro druhého nepřijatelné. A zvláště pak to platí u věcí takových, na které člověk jinde nenarazí a není na ně zvyklý. Z principu totiž nesnášíme změny. A žlutý knedlík, to je změna jako hrom.

Aby bylo jasno - je žlutý, protože chceme, aby byl žlutý. Není zkažený, okoralý, starý nebo nekvalitní. Naopak. Chutná skoro stejně, jen obsahuje mrkev pro dokreslení chuti a pak jednu tajnou přísadu, která mu právě dodává žlutou barvu. A světe div se, není to žádné chemické barvivo. Tahle přísada je naprosto přírodní, na chuť ani kvalitu vliv nemá. Tak v čem je problém? V zákazníkově strachu a také v naší hlouposti.

Dlouho jsme přemýšleli, jak náš speciální knedlík uvést na jídelním lístku. Pojmenování Domácí houskový knedlík nám pouze přidělalo starosti - naposledy v neděli, kdy jedna z návštěvnic už na dálku volala, že "svítící knedlíky nežere". Nežrala, aniž by ochutnala. A v tom je skryt ten ďábel. V našem strachu a neochotě přijímat cokoliv nového. Má matka se například štítí ochutnat sushi. Přeci nebude jíst syrové ryby, takový hnus. Někdo nejí špenát, jiný houby, jiný zase všechno maso. Dobrá, maso jsem ještě ochoten pochopit, jsou v tom ohledy na zvířata, dejme tomu. Ale žlutý knedlík?

Nebojme se ochutnávat, přátelé a hosté. Tím, že se dobrovolně vzdáváme nových věcí svůj život ochuzujeme. Netvrdím, že každému náš žlutý knedlík bude chutnat. Nebude, ani nemůže. Jsme každý jiný a tak se zákonitě najde někdo, kdo nám ho na hlavu stejně nakonec hodí. A máme právo být nespokojeni. Ale proč se uzavírat něčemu, co nás může obohatit? Kdybychom se báli každé nové věci, nikdy neslezeme ze stromů. Nebojte se. Ochutnejte sushi, skočte padákem, dejte si špenát i když ho nemáte rádi. Podívejte se na film, na který jste nechtěli jít, napijte si vína z divné lahve. Dělejte nové věci a třeba budete příjemně překvapeni. ;)

P.S. Problém vyřešen, na jídelním lístku od pondělí najdete už jen "Netradiční domácí knedlík". Když nevíte, ptejte se. ;)

P.S.S. Minulý týden jsem si v mé oblíbené restauraci specializující se na obědové menu dal jehněčí kýtu s bramborovým knedlíkem a dušeným špenátem. Dušený špenát nesnáším už od školky, kdy mi tuhle odporně železitou stravu podsouvali týden co týden. Nakonec také špenát zůstal na talíři. Na zvědavý dotaz číšníka, zda je s ním něco v nepořádku, nebo zda nejím špenát, jsem odpověděl, že jsem ho nikdy ani nejedl. Příště tedy můžete požádat, pravil, aby Vám jídlo přinesli bez něj. Proč, ptal jsem se. Jak si můžu být jistý, že Váš kuchař nevymyslel nějakou geniální úpravu, která mě o kvalitách špenátu přesvědčí? Přeci se nebudu okrádat o tuhle možnost!

Hezký den ;)