Vidím

Mám zvláštní dar. Umím vidět. Ne tak, jako každý člověk. Nevidím ale o nic víc než ostatní. Jen to, co vidím, vnímám. Umím si vychutnat každý pohled, každý, byť sebemenší, čas mezi mrknutími.

Dívá se každý z nás. Díváme se na svět kolem sebe a podle toho, co vidíme, si pak tvoříme obraz světa okolo. Díváme se na televize, díváme se na sebe v zrcadle. Když někam jdeme, díváme se kam jdeme a ne kudy jdeme. Nedělám to vždycky, ale jsem ten, kdo se dívá kudy jde. Jedno místo, stejné místo, pokaždé jiné. Nezajímá mě detail, zajímá mě duch. Duch místa, duch všeho. Dlouhé minuty se dívám a vychutnávám si obyčejnost. Obyčejnost spočívající v existenci. A vidím. Vidím.

Když se cestou domů večer dívám do rozsvíceného okna bytu, vidím jen kousek nábytku. Vidím ale život v bytě, osudy lidí, kteří v něm žijí. Nevidím lidi v něm, nevím jak se jmenují a co dělají, dokonce ani jak vypadají. Vidím jen kousek jejich nábytku, ale cítím život. Život mezi čtyřmi stěnami. Vidím i život v těch zdech. Vidím ruce zedníka, který zeď stavěl, vidím ruce cihláře, který cihlu pálil. Vidím cihláře, jak sedí doma, dívá se na televizi a nevidí. Nevidí tyhle věci, pouze se snaží přežít život, a ani ho nenapadne, že by si ho mohl vychutnat.

Někdy jdu po ulici a vidím tu prázdnotu. Prázdnotu v očích lidí, kteří se neumí dívat a vychutnat si to, že se dívat mohou. Vychutnat si to, že jsou součástí něčeho většího. Obrovského, a přeci tak malého. Starého, a přeci tak zanedbatelně krátkého a křehkého. Jsou součástí života. Života, který vidím, který cítím, a jehož jsem součástí. Dívejte se.